Na práci s Hanekem máme rádi, že trvá na každém detailu, říkají jeho klíčoví spolupracovníci
Kameraman Christian Berger a scénograf Christopher Kanter jsou dlouholeté opory režiséra Michaela Hanekeho. Jak vidí spolupráci se slavným rakouským tvůrcem, dvojnásobným držitelem Zlaté palmy?
Společně vytvořili pět zásadních filmů – Bílou stuhu, Pianistku, Bennyho video, Utajeného a 71 fragmentů chronologie náhody. Kameraman Christian Berger je jeden z nejvýznamnějších kameramanů dneška, který vytvořil vlastní systém osvětlování. Scénograf Christopher Kanter natočil s Michalem Hanekem celkem osm celovečerních filmů. Například za práci na Bílé stuze získal Kanter v roce 2010 cenu Německé filmové akademie za nejlepší výpravu.
Celý rozhovor – o spolupráci s Hanekem, ale také s Angelinou Jolie, Jánosem Szászem a dalšími tvůrci – si můžete pustit v záznamu z pořadu Reflexe. Část vám nabízíme i v přepisu…
S Michaelem Hanekem jste oba poprvé profesně setkali na filmu Bennyho video. Jak k tomu došlo a jak následná spolupráce vypadala?
Kanter: Ano, to bylo v roce 1991. Už je to dávno, takže jsme spoustu věcí zapomněli. Sám nevím, jak na mě přišel, protože to on první kontaktoval mě a pak se všechno dalo do pohybu. Byl to Hanekeho druhý film, debutoval snímkem Sedmý kontinent, a z nějakého neznámého důvodu se rozhodl pro svůj další snímek najmout jiného produkčního designéra. Moc jsem o něm nevěděl, například jak pracuje, ale to se projevilo později – například jeho posedlost detaily a plánováním. Bennyho video pro mě nijak zvlášť výjimečný film nebyl a mnoho jsem od něj nečekal; prostě jsem odvedl svou práci.
Berger: Já jsem se s Hanekem už rok, dva znal. Měli jsme spolu natáčet už Sedmý kontinent, ale já jsem tou dobou pracoval na jiném projektu. Líbil se mu totiž obraz mého filmu Raffl, který jsem si snímal i režíroval. A od Bennyho videa jsme společně pokračovali dál. Tehdy to nebyl „ten“ Haneke, jak ho známe dnes, neměl ještě takové jméno, ale velmi dobře věděl, co chce.
Monika Willi: Střihač se musí do filmu hluboko ponořit, ale pořád na něj koukat jako poprvé
Přinášíme rozhovor s filmovou střihačkou, spolupracovnicí např. Michaela Hanekeho nebo Michaela Glawoggera. Jak se ve střižně dává dohromady film? Jak se spolupracuje se slavnými režiséry?
Sedmý kontinent i Bennyho video jsou hodně radikální filmy. Opravdu jste netušili, že se podílíte na něčem výjimečném?
K: Myslím, že spíš ne. Ano, je to bláznivý a ošklivý příběh, ale jakmile začnete pracovat, už se jím tolik nezaobíráte. Řešíte jiné problémy a hlavu máte plnou praktických detailů. Snažíte se hlavně sehnat ten správný nábytek a už nemyslíte na to, jaké šílenosti se ve vámi postavených kulisách budou odehrávat. Pro mě vlastně bylo překvapivé, jaký film z toho nakonec vyšel. Najednou vidíte hotové dílo a rozpoznáte celý ten tajný plán.
B: Já jsem měl jasno o něco dřív. My jsme neměli moc s čím srovnávat, nikdo z nás nepracoval v mainstreamu. Ti lepší z nás se uchytili v televizi a možnost podílet se na celovečerním filmu představovala jedinečnou příležitost. Já i Michael Haneke jsme tehdy stáli na startu našich kariér. Tvůrčí výzva ve smyslu radikálního projektu mě bavila. Možná jsem do něj vstupoval poněkud naivní, ale ničemu to nevadilo. Haneke je občas velmi náročný a spolupráce s ním složitá, ale to přišlo až později.
Hanekeho filmy sbírají chválu za svou vizuální jednoduchost a distancovanou strohost. Jak se tyhle kvality odrážejí v práci kameramana a produkčního designéra?
K: Ve všech filmech usilujeme o maximální věrohodnost. Snažíme se co nejvíc zahladit všechnu tu studiovou patinu nebo eliminovat všechno, co připomíná kulisy. Hodně energie, krve a peněz investujeme tak, abychom zakryli, že na věcech někdo pracoval pro potřeby natáčení.
Michael Haneke: V nejnapínavějších okamžicích se lépe dostáváme k pravdě
Michael Haneke je jeden z nejzásadnějších filmařů současnosti. Ve vltavské Čajovně mluví o svém zatím posledním filmu Láska, o filmování utrpení, o neochotě sám sebe interpretovat, o klasické hudbě a zvukové stopě svých filmů. I o filmu jako řemeslu.
B: Preciznost je vzácná vlastnost a rozhodně patří k přednostem Michaela Hanekeho. Spolupráce s takto nastaveným tvůrcem není vždy jednoduchá, ale bez preciznosti by nebylo umění. Nemůžete říct hudebníkovi: „Zahraj Bacha, začni kdekoliv, to máš jedno…“. Takhle to přece nefunguje. Na práci s Hanekem mám rád, že trvá na každém detailu. Přispívá to k jeho jasně definovanému autorskému rukopisu. A nejde jen o psychologické nebo emocionální drobnosti, ale i o skleničky – proč jsou v dekoraci zrovna tyhle a ne jiné. Občas vám leze na nervy, ale pro výsledný film je takový přístup zásadní. Kamera realisticky zachytí veškeré výplody vaší fantazie, ale nejprve musíte celý svět vytvořit, teprve pak ho můžete natočit.
Předpokládám, že jedním z nejtěžších společných projektů musela být Bílá stuha jako historický černobílý snímek…
B: Bílá stuha byla opravdu hodně náročná. Nešlo jen o technické náležitosti, ale spíš o celkový rozsah projektu. Černobílý obraz v tom tolik nehrál roli; zpočátku nebylo vůbec jasné, zda film budeme točit na barevný nebo černobílý materiál. My jsme preferovali první možnost, ale jedna televizní stanice, která do filmu vložila peníze, trvala na barevné verzi. Takže to zasahovalo do práce kostýmním výtvarníkům – pokud si totiž při kostýmování davových scén v černobílém filmu nedáte pozor, jsou ve výsledku všichni stejně šediví.
Michael Haneke měl v plánu natočit Bílou stuhu už roky, původně jako televizní seriál. Peníze sehnal ale jen na kratší verzi, tedy kinodistribuční film. Ten se obešel bez hlavních rolí, nedával žádný prostor hereckým hvězdám a máte v něm akorát skupinku dětí; je černobílý, zasazený v době před 100 lety; chybí happy end, žádná hudba – to je opravdu recept na úspěšný film. A najednou kolem toho bylo tolik slávy! I producenty to zaskočilo, svoje ambice upínali maximálně k uvedení v Cannes; pak se Bílá stuha dostala do distribuce ve Státech a získala nominaci na Oscara pro nejlepší zahraniční film.
Tady Christoph dokonce musel vytvořit vesnici – nejen fasády a interiéry, ale celou východoněmeckou vesnici z přelomu 19. a 20. století!
Související
-
Ulrich Seidl: Moje záběry jsou oltáře
Velký rozhovor s rakouským režisérem o jeho filmech, symetrických záběrech, samotě, Thomasi Berhardovi, Michelu Houllebecqovi a dalších tématech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
