Na pražských minipolíčkách zvládne rajčata každý, květák je těžký a batát pro fajnšmejkry

9. srpen 2018
zahrádkaření - zahrádka - pěstování

„Místo zeleniny pěstujeme sousedské vztahy,“ usmívá se mladý architekt Matěj Petránek, který založil v Holešovicích v Praze komunitní zahradu Prazelenina. „Chtěla jsem dcerám ukázat, že jídlo roste ze země a nepochází ze supermarketu. Pozorovaly, jak vyrostly z hrášku celé lusky,“ říká další pěstitelka. Proč lidi zahrádkaří na minipolíčkách uprostřed velkoměsta z cihel a betonu?

„Chtěli jsme si vyzkoušet proces pěstování a vnímat čas, který to stojí. Normálně nevnímáme, že úroda dlouho roste, ani čas lidí, kteří obdělávají půdu,“ říká kolega Miloš Hroch, který si dobrovolně po práci špiní ruce hlínou. V Podolí před činžovním domem, kde bydlí, zasadili na malém záhonku s přítelkyní rajčata, okurky a cukety. I když si dopředu zjistili, co pěstování obnáší, nevyhnuli se několika chybám. „Cukety a okurky máme moc nahňácaný. První zastřihávání rajčat byla taková rajčatová genocida,“ přiznává otevřeně Miloš. Těší ho ale, že může po sedavé práci před monitorem odpočívat na zahrádce a sledovat pozvolné zrání vlastnoručně vypěstované zeleniny. Díky pobytu před domem se také začal více bavit se sousedy. Že život na zahrádce spojuje, vědí i v Prazelenině.

zahrádkaření - zahrádka - pěstování

„Potkali se u nás sousedé, kteří bydleli ob jedno patro. Předtím se ani nezdravili. Začali se u nás přátelit a nyní dokonce jezdí na společnou dovolenou,“ říká architekt Matěj Petránek. Projekt podobný komunitní zahradě viděl poprvé ve Finsku. Když měl v práci náročné období, rozhodl se s kamarádem založit komunitní zahradu v Praze 7. Od roku 2013 se musela několikrát stěhovat, ale kolem záhonků se vytvořila komunita, která ji na každé další místo následuje. Na oploceném pozemku u řeky si hrají děti, běhají psi, rodiče pijí limonády nebo pivo. Kolem dokola jsou malé záhonky, nejvíc jdou rajčata, odvážnější tu prý zkoušeli pěstovat i batáty.

„Každý rok jsme měli záhonek. Když se nám urodí pár rajčat, tak je to radost, že si to děti mohou utrhnout a zbaštit. Ale pro nás je důležitější sociální kontakt. A že se potkáváme se sousedama,“ říkají manželé, kteří s dcerou v horkém dni posedávají a užívají si prostor a atmosféru, kterou bychom si spojili spíše s nějakým neformálním setkáním v menší české obci. „Pěstování na zahradě u rodičů jsem neměla ráda, ale tady mě to baví, máme políčko metr krát metr a nemusíme plejt každý týden,“ dodává manželka z odpočívajícího páru. Na Prazeleninu si párkrát stěžovali, starším lidem prý vadí křik dětí nebo příležitostné divadelní vystoupení. Sousedské vztahy ale zahrada v městě cihel a betonu více posiluje než narušuje.

Poslechněte si, jak se zahrádkaří v Praze a proč jsou lidé důležitější než okurky.