Na šikanu ze základky vzpomínám bohužel často, říká Bican

„Vždycky jsem byl divnej,“ říká v úvodu rozhovoru Jan Bican a vzpomíná na dětství na vesnici nedaleko Olomouce. „Byl jsem dítě, co si pořád kreslí, nezapadá do prostředí, ve kterém vyrůstá, ani do kolektivu ve škole,“ vzpomíná Honza na dobu, kdy zažil šikanu. „Nebylo to jenom psychicky, ale bohužel došlo i na mlácení. Je to něco, co si s sebou v životě nesu a na co si často vzpomenu, ovlivnilo mě to,“ dodává Bican.

Jan Bican a Kryštof Šimek|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

V novém dílu Bojs se s Kryštofem bavil Honza i o současném oblékání mužů. „Můžeš si nosit, co chceš, ale jak kde,“ usmívá se Honza. „Neplatí to všude. Třeba já, když jsem přijel domů na vesnici ve svých sukňových kraťasech, tak jsem ty pohledy a komentáře cítil. Takže ano, nos si, co chceš, ale občas musíš bohužel počítat s tím, že se na tebe někdo divně podívá,“ dodává Honza, který se v rozhovoru pochlubil výstavami v Bangkoku nebo v Karlových Varech.

Velké plány do budoucna nedělá, jak sám říká, je mu teprve 27. „Každý máme svoje tempo, a i když ten tlak na úspěch, hypotéku a podobné věci kolem sebe vnímám, zatím neplánuju. To, co dělám, je pro mě život a nechci si dávat cíle, co bych měl dokázat do třiceti. Nechci se porovnávat s jinými,“ dodává Honza.

Jak moc ho poznamenala šikana ve škole? Je řešením terapie? Cítí na sobě tlak na úspěch? A proč ve své tvorbě akcentuje téma víry? Poslechněte si Bojs s umělcem Janem Bicanem.