Na studiích v Hongkongu, Tuzexu Číny. Díl první: Kulturní spoušť ve městě nákupních center

8. prosinec 2017

Z města legendárního malými uličkami s předraženými byty, vertikální architekturou a hustotou zabydlení píše filozof Lukáš Likavčan. „Nakupování se skutečně stalo sportem i zábavou – stalo se téměř univerzálním výrazem toho, že člověk vůbec žije.“

Jedenáctého listopadu sice v Číně není státní svátek, ovšem i přesto se běžný život v mnohých částech krajiny – včetně autonomního regionu Hongkong – na několik hodin zastaví. Slaví se totiž den největšího nákupního šílenství na světe, tzv. Singles‘ Day, který původně vznikl jako příležitost pro mladé studenty a studentky čínských vysokých škol jít se spolu bavit a užívat si svého nezávazného postavení.

Vše se změnilo, když se do interpretace tohoto mladého svátku, jehož původ sahá do první poloviny 90. let, vložil největší čínský e-shop Alibaba. Protože počátek listopadu patřil k nejslabším co do tržeb tohoto obchodu, jeho majitel a excentrický miliardář Jack Ma se spolu se svými parťáky rozhodl vyfabrikovat svoji vlastní verzi amerického Black Friday. Vzhledem ke gigantickým rozměrům čínské konzumní kultury se z ní okamžitě stala událost každoročně prolamující všechny rekordy. Jenom tento rok činily tržby Alibaby 25,3 miliardy dolarů, což je více než celkové tržby všech prodejců v USA za loňský Black Friday a Cyber Monday dohromady (12,8 miliardy dolarů).

Jack Ma, jehož velkou zálibou je převlékání se do kostýmů známých hvězd, v reakci na úspěch zorganizoval ještě v ten samý den gala oslavu za účasti Nicole Kidman či Pharella Williamse. Spoluzakladatel Alibaby Joseph Tsai pro Reuters dodal, že jde o „velký den pro čínsku ekonomiku“, kdy se „nakupování stává sportem i zábavou“.

I zastávka metra je nákupák

Do Hongkongu jsem přiletěl na přelomu srpna a září, abych tady tři měsíce zkoumal dopady digitálních technologií na městskou infrastrukturu a ekologii. Poměrně rychle jsem si zvykl na univerzitu i některé místní konvence a začal jsem zde žít poměrně standardní život mladého akademika na stáži, který se zpravidla odehrává v trojúhelníku čtení, psaní a běhání, občas přerušený nějakou party nebo návštěvou galerie.

Hongkong

Díky tomu, že jsem se zde pohyboval převážně mezi architekty a urbanistkami, jsem taky brzy zpozoroval jeden podstatný rys tohoto městského státu, který kdysi spadal pod britskou korunu a dnes už je přesně dvacet let autonomní součástí Číny: všudypřítomnost nákupních center, která ostře kontrastuje se zoufalým nedostatkem veřejného prostoru. Chcete jít do kina? Běžte do nákupáku! Máte hlad? Znám pár dobrých sečuánských a kantonských restaurací – všechny v nákupních střediskách. Vylézáte právě z metra? Máte velkou šanci, že se ocitnete v srdci nákupního centra. Rádi byste zjistili, co za místa se skrývá za zastávkami hromadné dopravy jako Times Square nebo Union Square? Jsou to obyčejné nákupáky! Víte, co je na vrcholu vyhlídky na Victoria Peak? Ano, nákupní centrum! A taky: víte, že do Disneylandu jede speciální metro?

Jak se něco takového vůbec mohlo tomuto městu přihodit? Za prvé, Hongkong je mladý – koncem 19. století to ještě byla vesnice, kterou si Britové zvolili jako místo pro jeden ze svých klíčových obchodních přístavů v jihovýchodní Asii. Za druhé, kvůli náročnému, hornatému terénu musela být většina města postupně vybudována na umělých nánosech půdy, které byly vytěženy z moře, čímž rozšířily jinak strmou pobřežní linii hlavního ostrova. Nedostatek místa byl motorem architektonické a urbanistické inovace.

Negativem tohoto rozvoje byl ovšem nedostatek veřejných prostranství, kompenzovaný veřejným využíváním soukromých a polosoukromých prostorů. Po masivním nástupu komerce spojené s proměnou Hongkongu na finanční centrum se tak nakonec stalo dominantním řešením tohoto problému nákupní centrum, které mělo pokrýt městské funkce včetně oddychu, kultury, zábavy a jiných forem trávení volného času. Tím se vytvořil nebezpečný stereotyp – protože návštěvou nákupního centra teď bylo i chodit posilovat, učit se hrát na klavír nebo jít do kina, kolonizace kultury komercí nikomu nepřišla podezřelá. Na výběr stejně nic jiného nebylo. Nakupování se skutečně stalo sportem i zábavou – stalo se téměř univerzálním výrazem toho, že člověk vůbec žije.

Mládí bez subkultur

Skutečným paradoxem je však zdroj příjmů pro množství luxusních obchodů, jež v těchto nákupních centrech naleznete – na drahé značky zde neorganizují lovecké sešlosti obyvatelé a obyvatelky Hongkongu, ale hlavně turistické zájezdy z čínského vnitrozemí. Bohatnoucí čínská střední třída, vyzbrojena obrovskými cestovnými kufry na kolečkách, pořádá v místních nákupácích hon za zlevněným západním zbožím, které si pak do Číny odnáší jako statusové symboly. Celé město se tak mění v novodobý Tuzex, kde místo bonů platíte hongkongskými dolary a více než džíny či magnetofony zde jdou na dračku kožichy od Fendy a kabelky Louis Vuitton. Rozvoj komerčních center už přesáhl regionální rozměry a hrozí, že setrvačnost těchto tendencí bude pokračovat až do úplného připojení Hongkongu k Číně, jež se má odehrát dle smlouvy v roce 2047 (a pravděpodobně se ani pak nic v tomhle ohledu nezmění). Trpí tím nejen městský život, ale třeba i mládež, která prakticky nemá šanci poznat skutečnou kontrakulturu.

Predátorská mentalita navíc vstupuje do jejich životů už od raného věku – hodnocení na školách posiluje rivalitu mezi dětmi a ty, které nejsou schopné splnit největší očekávání, trpí doma i v kolektivu. Děti jsou známkovány už odmalička (přičemž nejlepší známku může dostat jen 10 % z nich) a při nástupu do školky absolvují svůj první pohovor, na kterém musí dostatečně zapůsobit, aby se do ní dostaly. I proto se Hongkong vyznačuje vysokou mírou dětských sebevražd.

Partnerský život taky podléhá dvojímu tlaku konzumní kultury a konzervativních tradic. LGBTQ+ komunity jsou tady přinejlepším ignorovány a vzorce soužití opisují silně patriarchální rysy místní společnosti, přičemž romantika, sexualita a erotika jsou zde kolonizovány vizuální imaginací povstávající z masové populární kultury. Kýčovité promenády, romantické večery a vztahy esteticky prožívané přes filtry instagramových profilů jsou zde zlatým standardem.

Ulice Des Voeux West v Hongkongu

Není proto divu, že slavné „deštníkové hnutí“, které organizovalo statisícové protesty proti čínské administrativě v roce 2014, stavělo do popředí kapitalistickou historii Hongkongu jako důležitou hodnotu a symbol svobody. Vypadá to tedy tak, že tento maličký region v jihovýchodní Asii čeká chmurná budoucnost – ať už v ní bude převládat kapitalismus, nebo komunismus s čínskými charakteristikami, o prostory osobní nebo politickou emancipaci se zde bude vždy namáhavě zápasit.

Obraz kulturní spouště, kterou ohlupující síla kapitalismu za sebou zanechává v těchto končinách, dobře dotváří pohled na filipínské služky, které využívají místní hustou síť McDonaldů jako místa ke komunitnímu setkávání: zahaleny v tradičních šátcích s levnou Coca-Colou a Big Macem v ruce vzpomínají na své rodiny, které musely opustit, aby sebe i své bližní vytrhly z chudoby, uprostřed fantazmagorického ostrova kapitalismu v té nejčistější podobě.

autor: Lukáš Likavčan
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.