Na východ! Rudou brigádu z Bauhausu čekaly v SSSR smrt, gulagy i velké projekty

Kdo z Bauhausu odešel do Sovětského svazu a proč?

Nejdřív bych řekl něco k Bauhausu a k jeho systému vzdělávání. Bauhaus založil v roce 1919 Walter Gropius a můžeme ho chápat jako jeden z důsledků první světové války. Idea výuky architektury byla na Bauhausu přítomna už od jeho počátků, první věta úvodního manifestu dokonce zní: „Konečným cílem veškeré tvůrčí činnosti je stavba!“ Architektura se ale na Bauhausu až do roku 1927 nevyučovala. Teprve v roce 1927 pozval Gropius na Bauhaus švýcarského architekta Hannese Meyera, aby vedl architektonickou dílnu. Rok poté Meyer převzal po Gropiovi ředitelskou funkci. Po dvou letech byl ale z funkce odvolán pro údajný politický aktivismus, pro sympatie k marxismu. Meyer se pak rozhodl odejít do Sovětského svazu, nejprve jen s jedním svým studentem, s Bélou Schefflerem. V roce 1931 se k nim připojilo dalších šest lidí z Bauhausu. Většina z nich odešla, nebo byla také vyloučena, kvůli politickému aktivismu. Navíc to většinou nebyli Němci, ale cizinci.

Logo|foto:Český rozhlas

Jedním z nich byl i Čech Antonín Urban, který měl velmi tragický osud, to je pro Rudou brigádu možná typické. Jaký byl jeho příběh?

Je pravda, že Urban byl docela typickým členem této skupiny. Kromě něj do ní patřil Maďar, Švýcar a několik německých architektů. Urban byl také vyloučen z Bauhausu a připojil se spolu s ostatními k Meyerovi v roce 1931. Nejdřív pracovali všichni společně pod Meyerovým vedením v Giprovtuzu, institutu zodpovědném za projektování vzdělávacích institucí v celém Rusku. Pak se rozešli a pracovali na projektech na různých místech Sovětského svazu. Urban se podílel na stavbě školy v Novokuzněcku a také spolupracoval s Meyerem na architektonickém časopise. Našel si ruskou manželku a měli spolu dceru. V roce 1938 byl zatčen, ještě téhož roku zastřelen a jeho rodina byla na několik let poslána daleko do vyhnanství. Jeho dcera Ingrid dnes žije v Moskvě.

Daniel Talesnik s katalogem své výstavy o Sao Paulu|foto:Barbora Linková

Jaký byl osud ostatních členů skupiny?

Životní příběhy členů Rudé brigády jsou velmi různorodé. O osudu Antonína Urbana zřejmě rozhodlo, že měl za manželku ruskou občanku a zůstal v Sovětském svazu i po roce 1937, což byl pro cizince přelomový rok. Tehdy začaly velké procesy a cizinci byli obviňováni ze špionáže. I další dva architekti skončili podobně tragicky jako Urban. Jiný osud měl Philipp Tolziner. Byl židovského původu a po přijetí rasových zákonů v Německu ztratil německé občanství, takže zůstal v Sovětském svazu jako v pasti. Byl poslán do gulagu, přežil v něm deset let a po propuštění zůstal v oblasti, kde byl vězněn, a rekonstruoval tam historické budovy. Nakonec byl rehabilitován, vrátil se do Moskvy a pracoval ve stejné instituci, ve které působil před svým zatčením na konci 30. let. Maďar Tibor Weiner zase nejprve odjel do Paříže, pak asi deset let působil v Chile a nakonec se v roce 1949 vrátil do Maďarska a stal se důležitou postavou první pětiletky. Konrad Püschel odjel zpět domů do Německa, bojoval ve válce a pak se stal profesorem ve Výmaru. Zajímavou částí jeho kariéry je pak působení v Severní Koreji po konci občanské války. Samotný Meyer se v roce 1936 vrátil do Švýcarska, a po pár letech emigroval do Mexika, kde žil deset let. Nakonec se na sklonku 40. let znovu přestěhoval do své rodné země, kde v roce 1954 zemřel.

Co členové Bauhausu v Sovětském svazu naprojektovali a postavili?

Jak jsem už zmínil, nejprve byli jako skupina najati do Giprovtuzu, aby pomohli vytvořit nové vzdělávací struktury. Nejvýznamnější Meyerovou stavbou z doby jeho působení na Bauhausu totiž byly Učitelské domy a Spolková škola ADGB v Bernau u Berlína, které stojí dodnes. Pak se skupina rozdělila a každý se věnoval něčemu jinému. Například Püschel, Tolziner a Weiner se spojili s dalšími dvěma architekty, kteří přijeli do Ruska s jinou brigádou z Frankfurtu, a pracovali na urbanistickém plánování a stavbě města Orsk.

Bazén ve 13. patře – střešní terasa SESC 24 de Maio, São Paulo|foto:© Ciro Miguel 2018, Muzeum architektury v Mnichově

Jste také kurátorem v Muzeu architektury v Mnichově. Co by měla architektonická muzea lidem ukazovat, co by je měla učit? Dnes to asi není jen o tom, že se ukazují nejlepší projekty slavných architektů, nebo ano?

Letos jsem v Mnichově připravil svou první výstavu, takže se to pokusím vysvětlit na tomto konkrétním příkladu. Byla to výstava o sociální infrastruktuře v Sao Paulu. Zaměřil jsem se na budovy a místa, která se snaží odpovídat na určité sociální potřeby. Sao Paulo je jedno z největších měst světa, má 12 milionů obyvatel a v celé metropolitní oblasti žije víc než 22 milionů lidí. Je tam málo volných prostranství, není tam moc parků, je to velmi zahuštěné město. Takže muselo vymyslet vlastní strategie, jak tato volná prostranství nahradit a zřídit prostory přístupné pro všechny. Ve městě, jako je Mnichov, který není tak zahuštěný, přestože je asi nejzastavěnější v Německu, může taková výstava lidem ukázat, že zahuštěnost nemusí být nutně špatná. V Evropě, včetně Německa, dochází k tření mezi místními a imigranty. Na příkladu těch otevřených míst v Sao Paulu, která dokážou integrovat různé skupiny obyvatel, kde se lidé mohou potkávat a učit se toleranci díky sportu, kultuře, hrám, vzdělávání, můžeme ukázat, že architektura může řešit společenské problémy. Že dokáže léčit netoleranci.