Nabarvené ptáče je filmový waterboarding režnou: drsný, ale i monotónní

13. září 2019

Když Václav Marhoul uvedl v roce 2008 svůj Tobruk, bylo to pro mnohé překvapení. Tohle je opravdu film téhož režiséra, který se ve svém loučení se sklepáckými lety v Mazaném Filipovi nemohl rozhodnout, zda točí Limonádového Joea, anebo Žhavé výstřely? Tobruk byl po rozdováděné komedii filmem až kontrastně soustředěným, a taky to byl film docela nemilosrdný. Právě v té době zahořel Marhoul pro román Nabarvené ptáče, jehož adaptace se jedenáct let poté dostává do českých kin.

Marhoul to s novým snímkem nebude mít lehké. Filmovou událost s hvězdnými herci, od Stellana Skarsgårda přes Harveyho Keitela po Uda Kiera, doprovází aura krutého a nekompromisního díla, u kterého si za necelé tři hodiny publikum opravdu neoddechne. Masy do kina nenaláká ani takřka úplná absence hudby či klasických dialogů. Ich-formu Kosinského předlohy nahradil Marhoul nádhernou, ale taky nezúčastněnou kamerou, která dělá jakoukoliv formu identifikace s postavami velmi obtížnou. Sblížit se s putujícím chlapcem je prakticky nemožné, stejně jako nelze ve filmu najít klíč k jeho nekonečnému putování mezi vesnicemi za druhé světové války. Emoce zde mají vycházet výhradně ze způsobu, jakým jsou inscenovány jeho trudné zážitky. A ty se střídají s mechaničností, až urputností, která intenzivnější prožitek znemožňuje.

Z filmu Nabarvené ptáče

Nabarvené ptáče vynáší do oblak černobílá kamera Vladimíra Smutného (Zánik samoty Berhof, Tmavomodrý svět, Poupata), která ovšem zároveň poukazuje na omezený výrazový rejstřík filmu. Ten jako by vycházel z představy, že pokud vyprávíte o krutých věcech, stačí to ospravedlnit pohlednicově nádhernými obrazy vesnické špíny. Pomrkávání k Vláčilovi a klasickým válečným filmům ale k vyvážení syrové animality nestačí. Kosinski i Marhoul dávají najevo, že lidská krutost vychází nejen z prosté nenávisti, ale i pověrčivosti a strachu z neznámého. V tom můžeme hledat nepříjemné paralely s dneškem, esteticky je ale film zabředlý v časech minulých. Nabarvené ptáče je filmovým waterboardingem, při kterém se jen střídá režná s vodkou. Přesně takové sprosté nápoje se totiž pijí na vsi, která i ve 40. letech 20. století připomíná středověk.

Čtěte také

„Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil,“ říká v Kosinského předloze dětský hrdina poté, co před ním jeden muž vydloubne druhému obě oční bulvy lžící. Marhoul se ve své adaptaci sice vyhnul voiceoverům či jiné formě pohodlné doslovnosti, ale nic místo ní nenabízí. Nabarvené ptáče se tak stává povážlivě monotónním skanzenem obludností a hlavní hrdina pouhým pasivním figurantem, kterého dějiny – anebo spíše trocha autorské rezignace – postrkují od jedné krutosti ke druhé.

Kde hledat v Nabarveném ptáčeti emoce? A je to skutečně snímek šokující tak, aby publikum odcházelo ze sálu? Poslechněte si recenzi očekávaného filmu Václava Marhoula od Viktora Paláka.

autor: Viktor Palák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.