Nabubřelému béčku Annihilation domácí obrazovky v klidu postačí

Alex Garland ztělesňuje příklad tvůrce, který umí béčkové náměty přetavit v důležitě a hluboce se tvářící filmy. To není případ jeho neoficiálního debutu, řízného masakru Dredd, který zaujal svou bezelstnou přímočarostí. Zálibu v promyšleném designu a doslovných rozborech prostých myšlenek nicméně Garland následně prokázal v komorním sci-fi Ex Machina, v němž ohledával hranice stroje a člověka. Polopatickou vědecko-fantastickou povídku dovedně zaobalil do atraktivního výtvarného hávu a podchlazeného vypravěčství. Rázem se stal jednou z vycházejících hvězd indie sci-fi. 

Jako ve Stalkerově Zóně

Annihilation představuje ještě ambicióznější dílo. Je to hybrid několika žánrových prvků. V jádru stojí metafora ne nepodobná Zóně z Pikniku u cesty bratrů Strugackých – tajemné území, na němž vlivem nevysvětlené anomálie přestávají platit známé přírodní zákony. Příběh pětice vědkyň, jež se ho vydávají prozkoumat, koresponduje s tradičním „first encounter“ sci-fi. Garland ovšem přimíchává ještě hororové elementy a vše zaštiťuje metafyzickou disputací o touhách a nejniternějších procesech, které tvoří naše těla a duše. A samozřejmě i globální metaforou lidského vlivu na planetu.

Teoreticky tenhle spletenec rovin nevypadá úplně jalově. Film využívá nelineární struktury, když intuitivně těká mezi dvěma příběhovými rovinami; průzkumem anomálie a milostným životem hlavní postavy, bioložky Leny. Tento postup využil i Denis Villeneuve v podobně laděných Příchozích, nicméně s podstatně přesvědčivějším výsledkem. Annihilation spíše rozpačitě těká a jednotlivé skoky boří už tak značně katatonické tempo diktované strnulými hereckými výkony. Intimní rovina je navíc vystlaná slovními i dějovými banalitami, jež jen sotva opodstatňují velebnou metafyzickou podmračenost snímku. Ten se přitom usilovně snaží dotknout tak zásadních témat, jakým je proměnlivá identita nás samých a těch, které pokládáme za své nejbližší.

Vágnost místo konkrétnosti

Výprava do nitra anomálie není o moc přesvědčivější. Annihilation trpí zvláštním paradoxem: tam, kde je zapotřebí konkrétnost, nabízí vágnost. A tam, kde by filmu prospěla větší abstrakce, zase sází až moc na doslovnost. Garland se pokouší o zneklidňující hru s mystériem a nepopsatelností, ale chaoticky mutující změť motivů a mechanicky recitovaných dialogů nakonec drží pohromadě jen zvláštní kulisy světa za bariérou. I proměňující se realita kolem majáku zasaženého tajemným předmětem z hvězd ale kolísá mezi pozoruhodným výtvarným řešením a duhovým kýčem, který svoje limity dohání intenzitou barev a výstředností tvarů. 

Film využívá nelineární struktury, když intuitivně těká mezi dvěma příběhovými rovinami; průzkumem anomálie a milostným životem hlavní postavy, bioložky Leny|foto: Paramount / Touchstone Pictures

Celkem chápu, že Annihilation nabízí přinejmenším iluzorní uspokojení poptávky po aktuální a inteligentním sci-fi. Spíš než skutečně citlivou reflexi závažných témat, která k žánru patří, přináší Annihilation neopodstatněnou nabubřelost a zahleděnost do sebe sama. Životná sci-fi otevírají nové horizonty bez ohledu na rizika. Tahle se jen bezpečně opájí domnělou důležitostí scenáristického chaosu. Televizní obrazovka i další domácí zařízení jsou pro velikost Garlandova filmu zcela přiměřeným médiem.

Hodnocení: 40 % 
Annihilation: Alex Garland, USA, 2018, 115 min.