Nanebevstoupení Sufjana Stevense vyvažuje staré nápady novými otázkami

6. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sufjan Stevens

Americký multiinstrumentalista, zpěvák a skladatel vydal sólovou novinku ve stopáži dvojalba. Že to nepřekvapuje? Sufjan měl vždy sklony k velikášským gestům, která mu ale, na rozdíl od řady jiných hudebníků, šlo uvěřit. Za letošní řadovkou nestojí, na rozdíl od předchůdce Carrie & Lowell, žádné základní téma. Sufjan se znovu soustředil především na zvukovou podobu svých nových skladeb. Obloukem se tak vrací k albu The Age of Adz, což je v Stevensově tvorbě nečekaný krok.

Sufjan Stevens je miláčkem našeho rádia od počátku jeho existence v roce 2006. Album Illinois jsme propírali jako Desku týdne Radia Wave a po ní téměř vše ostatní, co šéf labelu Asthmatic Kitty následně vydal. Není divu: Sufjan totiž přišel na každém albu s něčím novátorským, buď po stránce aranžérské (The Age of Adz), ideové (Illinois), nebo na rovině výjimečně působivé osobní výpovědi (Carrie & Lowell). Mimořádná síla talentu rodáka z Detroitu je prostě neoddiskutovatelná.

A jak už to tak u géniů bývá, jejich snaha o posouvání hranic je dříve nebo později svede do okrajových hudebních rovin. To je případ loňského alba The Decalogue, klavírního doprovodu baletu Justina Pecka v provedení virtuosa Timo Anderse, i letošní new age kolekce Aporia, kterou složil společně s nevlastním otcem Lowellem Bramsem. Možná proto zní deska The Ascension po všech úkrocích jako návrat domů. Sufjan se nečekaně vrátil na území indie popu, kombinuje melancholii a eskapistické hudební nápady s uměřenou skromností až bázní, která je poznávacím znamením jeho rukopisu.

Nový soubor skladeb se podobá hudebnímu světu The Age of Adz, kterým Stevens před dekádou uhranul fanoušky i kritiku. Tehdy Sufjan zatočil nejen s aranžérskou úsporností, ale zároveň i se snahou vystačit si pouze s akustickými instrumenty. Elektronika a řada syntetických efektů výrazným způsobem rozšířily Sufjanův svět, aniž by popřely jeho podstatu.

Proč se s The Ascension vrací do stejných vod?

Leccos naznačil Sufjan už promluvami v promo materiálech, případně katastrofickým klipem k třetímu singlu Sugar. Muzikant je rozčarován současným světem: doslova říká, že „základem alba je výzva k osobní transformaci a odmítnutí spolupráce se systémy kolem nás“. Deska The Ascension není pouze odsudkem rozpadajícího se světa, ale spíš soundtrackem k našim rozhodnutím na děsivé křižovatce, na které se právě nacházíme.

Sufjan Stevens - The Ascension

Osmdesátiminutová kolekce ovšem nemá podobu aktivistického hecování nebo nihilistického odsudku. „Nanebevstoupení“ má spíš podobu rozsáhlého podobenství o patnácti kapitolách. Je to víc mentální kompas než doslovný návod k použití.

Sufjanův aktivismus, pokud chce zasáhnout větší množství posluchačů, na sebe musí chtě nechtě vzít přístupnější podobu. Takovou, kterou posluchači v jeho případě už znají. Je to ten hlavní důvod, proč máme brát The Ascension jako vědomý ústup z hudebně progresivních pozic ve prospěch myšlenkového aktivismu? Nebo je osmá řadovka projevem stárnutí pětačtyřicetiletého umělce a přiklonění se směrem k osvědčeným formám? To se dozvíme zřejmě až s budoucími kolekcemi.

Stojí za katastrofickými vizemi nového alba Sufjana Stevense současná situace ve Spojených státech? Pronikla myšlenková skepse autora do celkového vyznění alba? Poslechněte si celou recenzi desky The Ascension.

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

Související