Napsala jsem knihu o samotě, říká Jakuba Katalpa. V Doupěti vypráví o únosu z osamocení

4. říjen 2017
Román Doupě spisovatelky Jakuby Katalpy

Donedávna se Květa starala o svého umírajícího manžela. Teď je sama. Tak sama, až se rozhodne pro radikální plán. Ve sklepě své poloprázdné hanspaulské vily vybuduje doupě. Stačí postel, kýbl, knihovna, a dveře na zámek. A někdo, kdo se v doupěti nedobrovolně ubytuje.

Sedmdesátiletá Květa unese pošťáka Bohumila Ptáčka. Potřebuje mu odvyprávět svůj životní příběh. Málokomu to při čtení přijde divné. „Čtenáři, myslím, Květa může být blízká, protože se dokáže vcítit do její samoty,“ říká Jakuba Katalpa, spisovatelka, kterou proslavil zejména její předposlední román Němci. V Doupěti se podle vlastních slov snažila napsat román o míjení a vykořenění.

Jakuba Katalpa

Různé perspektivy osamocení sleduje i díky dalším postavám v knize. Naproti Květinu domu žije Hoang, babička, která do Vietnamu přijela za svými dětmi, ale neumí ani slovo česky a cítí se tu sama. Akiko a Hideki jsou poameričtělí Japonci žijící v Minneapolisu. Akiko umírá na rakovinu, Hideki se s její smrtí nedokáže smířit a utíká na cestu po světě.

„Já osobně mám samotu hodně ráda,“ říká Katalpa, „existují různé druhy samoty. Může být samota, do které člověk spadne, protože ho opustil někdo blízký. Potom je samota, kterou si člověk zvolí. Já potřebuju samotu pro psaní. Mám mentální doupě: vezmu si špunty do uší, zapálím si svíčku, uvařím si čaj, pak teprve píšu.“

Poslechněte si poslední vydání Liberatury se spisovatelkou Jakubou Katalpou o románu Doupě, o potřebě literárně cestovat za hranice Česka nebo o autorských ambicích.

Další články autora