Národní třída: Druhý film Štěpána Altrichtera se nemůže rozhodnout, jak moc je křupanství cool

Čermákův hrdina s přezdívkou Vandam vyrůstal na sídlišti Jižní Město v letech, kdy teprve rostlo, a pražskou periferii dosud neopustil. Žije sám a je králem svého štamgastského stolu v pivnici Severka. Od sametové revoluce uplynulo třicet let a kumpáni ze Severky ho vzývají jako hrdinu, protože 17. listopadu 1989 nastartoval první ranou revoluci. Otázka, jak to doopravdy bylo, je jedním z vracejících se motivů filmu – a taky motivem, s nímž se Altrichter vyrovnává se značnou nepřesvědčivostí. O něco lépe je na tom milostná zápletka – Vandam vší silou usiluje o místní servírku, které se snaží kavalírsky pomoct z nesnází. Jenomže jakmile začne fungovat vzájemný vibe mezi oběma postavami, ukáže se jiná ze slabin filmu.

Z nejisté nálady filmu se dá vytušit, že tvůrci chtěli dát Vandamovi auru nejednoznačnosti, abychom s ním navzdory jeho buranství maskovanému za kavalírství dokázali soucítit|foto: Falcon

Ten totiž následuje poněkud černobílé vidění současnosti, jež nekoriguje ani režisérova tendence film znovu táhnout do mystického oparu, který tentokrát nepřichází z Krušnohoří, ale lesa, který obklopuje „Jižák“. Proti Vandamovi zde stojí prospěchářští politici i bezskrupulózní developeři, a Národní třída jako by podtrhovala hrdinovo vidění světa, ve kterém můžete být úspěšní a bohatí, jen pokud jste zároveň svině. A přestože například scéna lovu divočáka mezi paneláky připomene to nejlepší ze Schmitkeho, působí Národní třída bezradně – potvrzuje to i vracející se metafora zvířete v lidské džungli anebo zničehonic se objevující figury z protagonistovy minulosti.

Z nejisté nálady filmu se dá vytušit, že tvůrci chtěli dát Vandamovi auru nejednoznačnosti, abychom s ním navzdory jeho buranství maskovanému za kavalírství dokázali soucítit. Ve výsledku ale nestojíme před figurou typu gangstera Mikea z Perníkového táty, ale jednoznačně smutným primitivem, jehož vidění světa zamrzlo v letech, kdy se v Severce naposledy praly záclony. Oproti knize akcentovaná komediální rovina (Hynek Čermák tu má nezřídka v oku rošťáckou jiskru Petra Čtvrtníčka) ještě posiluje dojem, že máme Vandamovi fandit. Ale taky to, že tvůrci tak trochu nevědí, co si s ním vlastně počít.