„Našel jsem Kryšpína.“ Ve slezském Těrlicku se děti z děcáku starají o malé autisty
„Jmenuju se Pavel a jsem tu, abych pomáhal druhým lidem,“ řekne malý kluk a odběhne zpět do tělocvičny, kde si společně hraje různorodá parta děcek. Ojedinělý projekt z Ostravska, kdy „problémové“ děti pomáhají dětem s postižením, dokazuje, že inkluze a integrace nemusí být jen prázdně znějící slova.
„Jednou dostal Erik těžký záchvat. Byl na zemi a křičel, nikdo se k němu neodvážil, protože někdy bývá agresivní. Martin si k němu sedl a začal beze slova kopírovat jeho pohyby. Erik si toho všiml a najednou se uklidnil. Martin ho vzal za ruku, Erik vstal a zbytek hodiny s námi normálně strávil v tělocvičně,“ vypráví Marie Gerdová, ředitelka spolku Adam. Erik trpí autismem a těžkým mentálním postižením, Martin je ze zvláštního dětského domova v Těrlicku. Oba jsou svým způsobem vyloučeni z běžné společnosti, a možná i proto si navzájem dokázali porozumět.
Dospělí neví, děti ano
Těrlický domov už se spolkem Adam, který se věnuje autistickým dětem, spolupracuje skoro osm let. Kluci z Těrlicka jezdí pomáhat na sportovní kroužek, pořádají s Adamem společně karneval a spoustu dalších akcí. Obě zdánlivě úplně odlišné skupiny propojil psycholog a terapeut Přemysl Mikoláš, který pracuje v obou organizacích. Právě on si všiml, že kluci z Těrlicka a děti s autismem mají ve skutečnosti leccos společného. „U všech těch dětí jsem viděl, že mají nízkou sebeúctu. Kluci, kteří přicházejí do Těrlicka, jsou plní beznaděje. Já jim chci dát šanci a ukázat jim, že můžou být dobrými lidmi,“ vysvětluje své pohnutky Mikoláš. „A toho nejlépe dosáhnete, když vás někdo ocení, třeba za pomoc druhému člověku. Pak si uvědomíte svou hodnotu.“
V tělocvičně pobíhá skupina dětí a mladých lidí od nejmenších po dvacátníky. Hrají fotbal, běhají opičí dráhu nebo skáčou na žíněnky. Ale taky se baví, pošťuchují a zlobí jako jakékoliv jiné děti a teenageři. Není skoro poznat, že se nejedná o jeden školní kolektiv, a člověk se musí chvíli soustředit, aby odhadl, kdo přijel z Těrlicka a kdo je z Adama. „Pozorujeme, že se spolu všichni bez problémů baví a že tady vznikají i opravdová kamarádství,“ říká Marie Gerdová. „Kluci z domova jsou velmi vstřícní a ochotní pomáhat, hlavně dětem.“ Těrličtí kluci se opravdu až neuvěřitelně ochotně vrhají ke každému dítěti, které přijde do tělocvičny, ukazují mu, co má dělat, a pomáhají, kde je třeba.
„Nejvíc mě tu baví běhání a opičí dráha. A chtěl bych, aby se lidi autistům neposmívali za to, že jsou trochu postižený,“ vypráví Milan. „Našel sis tu už nějaké kamarády?“ ptám se. „Jo! Kryšpína,“ vyhrkne, a když Kryšpín přijde, Milan se k němu hned s nadšením vrhá. Na sportovní kroužek dorazí i Erik, necítí se dobře a i dnes dostane záchvat. Tělocvičnou se rozléhá drásající křik, ale děti ho nijak extra nevnímají. Když se Přemyslu Mikolášovi podaří Erika uklidnit, kluci se ho hned ujmou. Pavel, kterému je stejně jako Erikovi, chlapce objímá a dává mu napít. Erik, který jen pár minut předtím prožíval tak těžké chvíle, se teď spokojeně směje. V situacích, kdy většina dospělých neví, jak se zachovat, se kluci z domova chovají úplně přirozeně a nic neřeší.
Vždycky se někdo najde
„Kluci si z toho do budoucna odnášejí, že jsou pro někoho užiteční, že jejich život může mít smysl,“ vysvětluje Mikoláš. „Taky mají svoje problémy, ale tady vidí, že jsou lidé, kteří řeší ještě mnohem závažnější věci. A také na společných akcích s rodinami autistických dětí vidí, jak fungují normální rodinné vztahy. Mnoho z nich totiž pochází z rodin, kde takové vazby nejsou,“ doplňuje ho Marie Gerdová.
Hana Kubíková o svém synovi s autismem: Nejhorší bylo, když pořád křičel
Hana Kubíková má tři děti. Nejmladší, šestnáctiletý Honza trpí nízkofunkčním autismem a mentální retardací. V překladu to znamená, že je plně odkázán na péči lidí okolo, sám se nenají, nedojde si na záchod.
Děti s autismem bývají často osamělé, je pro ně těžké najít si kamarády nebo partnery. Tady najednou potkávají lidi, kteří se s nimi baví bez předsudků. „To je na tom to nejcennější, že tu nikdo není sám. Vždycky se najde někdo, kdo si s druhým pokecá a utěší ho, když je třeba smutný. Ať už je to kluk z Těrlicka, nebo z Adama,“ shodují se Gerdová s Mikolášem.
Spousta lidí vnímá autisty jako postižené chudáky, kteří nedokážou normálně fungovat, děti z domovů a ústavů si zase nesou do života nálepku zlobivých, nepolepšitelných sígrů, kteří rostou pro kriminál. „Tady se ukazuje, že to může být úplně jinak. Všichni jsou spolu a jsou si rovni. Tohle je skutečná inkluze a integrace v pravém slova smyslu,“ usmívá se Mikoláš.
„Chtěl bych dál pomáhat lidem. A pak bych chtěl být řidič.“ Co by si přály děti z Těrlicka? Poslechněte si reportáž ze sportovního odpoledne v ostravské Hrabůvce.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
