Návrat do budoucnosti. Producent Oneohtrix Point Never nepřestává hledat dobrodružství v archivech

Elektronický hudebník Daniel Lopatin – skrývající se pod pseudonymem Oneohtrix Point Never – už dávno přerostl internetový underground, ze kterého v nultých letech přišel. Skrze filmové plátno a spolupráce s režiséry Joshem a Bennymm Safdiovými dostal experimentální elektronickou hudbu k milionům lidí. Vyhledávají ho i lidé jako David Byrne z Talking Heads nebo největší popový zpěvák dneška The Weeknd. Jaké vlivy Oneohtrix Point Never přináší do mainstreamu? 

V tvorbě osmatřicetiletého Daniela Lopatina hraje paměť a čas zásadní roli. Na novém albu nazvaném Magic Oneohtrix Point Never rekonstruuje formativní hudební zážitky, které sbíral při poslechu bostonského softrockového rádia Magic 106.7 FM. „Uvědomil jsem si, že chci natočit album, kam se promítne můj posluchačský život. Rozhlas byl důležitým místem pro moji představivost, stejně jako byl mým hudebním vzděláním. Vysílal jsem kdysi na studentském rádiu v rodném Massachusetts. Bezmezně mě fascinovalo, že můžete přepínat od Charlese Minguse k Anal Cunt a hned k Philu Collinsi,“ svěřil se pro deník The Guardian hudebník, kterému se kdysi líbilo skákat od jazzového kontrabasisty přes agresivní grindecore ke konejšivému softrocku. Internet jeho roztěkanost jen akceleroval a ta se přelila i do jeho hudebního stylu.

Kazetové začátky

Čtěte také

Hudba vydávaná a šířená navzdory: KLaNGundKRaCH a Šafrán

Jako teenager si Lopatin nahrával mixtapy na kazety a miloval to napětí, kdy čekáte na svůj oblíbený song, následně ho za pár týdnů přemažete něčím novým, ale kus ze staré nahrávky tam i tak zůstane. Tato zkušenost se mu stala metaforou pro lidskou paměť. Pod přezdívkou Oneohtrix Point Never prozkoumával vlastní nespolehlivé vzpomínky na dospívání, přehraboval se v dějinách civilizace nebo skládal hudbu z útržků minulosti. Vyhovovalo mu to bezčasí po ekonomické krizi z roku 2008, která z představivosti lidí vymazala pojem budoucnosti. Na základě internetových archivů vymyslel Lopatin hudební žánr vaporwave založený na osmdesátkové televizní estetice a z poslechu výtahové hudby, sloužící jako kulisa, udělal zážitek.

Dalo by se říct, že si zakládá na futuristické nostalgii. Aby načerpal v minulosti sílu a inspiraci, noří se do modernistických 70. let nebo 80. let., kdy byly dějiny ještě poháněné šokem z budoucnosti. Jeho dřívější nahrávky byly plné melancholie způsobené nemožností zastavit čas dostatečně dlouho na to, abychom ho mohli skutečně zakusit a prožít. Dnes je z melodií Oneohtrixe Point Never cítit naopak tlumená radost, protože máme celou hudební minulost na dosah v bezmezných digitálních archivech. Díky tomu lze zakusit věčnost i libovolně cestovat časem.