NE nestačí, musí zaznít ANO: Co se dá vzít z islandských debat o konsensuálním sexu a rape culture?

9. červenec 2018

Debata o konsensuálním sexu je po MeToo důležitější než dřív. Věc tak samozřejmá jako dva lidé, kteří spolu mají intimní styk z vlastní vůle, totiž zdaleka samozřejmá není. Alespoň nám to naznačuje třeba společenská debata na Islandu a zde produkovaná TV minisérie Mannasiðir, její anglický název zní Manners, česky bychom ji mohli nazývat třeba Chovej se slušně. Islandský parlament letos v návaznosti na veřejnou debatu schválil nové znění zákona o konsensuálním sexu.

Tvůrci se Mannasiðir rozhodli situovat „v šedé zóně“ mezilidských vztahů. Einarovi zdánlivě leží svět u nohou, je v posledním ročníku na střední, hraje v kapele a o holky nemá nouzi. Když skončí po jednom z koncertů s Ellou, bere to tak, že si prostě jen zas po svém užil. Dívka jej ale následně obviní ze znásilnění a prostřednictvím sociálních sítí vstoupí citlivá záležitost do veřejného rozměru. Následujících deset měsíců otřásá v základech Einarovou rodinou, jejich vzájemnou důvěrou a poklidným životem, a to v důsledku policejního vyšetřování, plíživého vylučování ze společnosti a tváří v tvář bolestnému poznání, ke kterému pod vlivem Elliných výpovědí nevyhnutelně dospívají.

Nepopsaná kniha

Režisérka María Reyndal jen zdánlivě převrátila perspektivu. Zajímal ji víc úhel pohledu obviněných ze spáchaného sexuálního násilí a znásilnění. Proto od roku 2012 sbírala výpovědi nejen obětí, ale i útočníků a jejich příbuzných. „Příběhy dívek a žen už známe a můžeme si díky tomu uvědomit a snažit se pochopit, co se stalo. Ale odvrácená strana toho příběhu je pro nás stále nepopsanou knihou,“ definovala svůj přístup v rozhovoru pro deník Morgunblaðið.

Stejně jako v detektivkách ani v případě minisérie Mannasiðir nevíme, k čemu přesně v inkriminovaný moment došlo, režisérka nám záměrně neukáže souvislé záběry z intimních chvil mezi Einarem a Ellou. A má k tomu dobrý důvod. Tvrdí, že takřka nikdy detaily ze sexuálního styku dvou lidí my ostatní pochopitelně neznáme. Jediné, z čeho při svých rychlých soudech vycházíme, jsou dvě protilehlé výpovědi, zakládající se často na velmi odlišném zážitku. Paradoxně je to ale až veřejné vystoupení v televizi a vystavení se soudu veřejnosti, co Elle přinese aspoň nějaké vyrovnání, když oficiální moc nemůže a není schopná patřičně zasáhnout.

Už roku 2011

Mannasiðir vysílala islandská veřejnoprávní televize RÚV přes Velikonoce, sledovanost byla velmi dobrá a ohlasy pozitivní, následovaly další živé diskuze o konsensuálním sexu. Na Islandu se odehrává intenzivní debata o společenské a legální reflexi znásilnění už léta, potvrzuje to například rozhovor s Þórdís Elvou Þorvaldsdóttir, scenáristkou výukového filmu Fáðu já (Get Consent). Kauzy Dominiquea Strauss-Kahna a několika dalších mediálně exponovaných osobností roku 2011 prudce vstoupily do veřejného diskursu: ať už šlo o necitlivá a urážlivá vyjádření představitelů státní moci v duchu nejhrubšího victim-shamingu a slut-shamingu, nebo o diskuze na sociálních sítích, odrážející naprosté nepochopení tragických souvislostí. V létě se dokonce na stránkách internetového magazínu Iceland Review objevil článek s názvem Rape Culture a Growing Problem in Iceland, a to v souvislosti se sérií obvinění ze znásilnění, ke kterým mělo dojít na islandských hudebních festivalech.

Feministka Hildur Lilliendahl v reakci na tyto společenské otřesy vytvořila na Facebooku digitální album Men Who Hate Women, kde jako jedna z prvních zveřejňovala printscreeny nenávistných vyjádření o ženách, a na webu Reykjavík Grapevine publikovala sérii článků Why I bother. 23. července 2011 se konal v Reykjavíku první zdejší Slut Walk – pochod za právo žen oblékat se, jak chtějí, bez výčitek, že tak provokují sexuální násilníky. Tehdy někdy jde také vystopovat počátky práce na Fáðu já a Mannasiðir. Mezitím Facebook odstranil album Men Who Hate Women a vysloužil si za to obvinění z cenzury a širokou mezinárodní kritiku. Hymnu jednoho z dalších Slut Walků zprodukovala feministická hudební úderka Reykjavíkurdætur, tehdy ještě stále spíš jen lokální sdružení žen původně scházejících se na rapových večerech po barech.

Nevědomost neomlouvá na druhou

Hlavní téma všech debat pojmenovalo přímočaře už v roce 2013 zmiňované výukové video Fáðu já: právní definice a povědomí hlavně mladých lidí o podmínkách dobrovolnosti sexu je nedostačující. Mimo rámec zákonných norem se ocitají kupříkladu situace, kdy k pohlavnímu styku došlo bez vědomí jednoho ze zúčastněných v důsledku silné intoxikace, případně když znásilňovaná oběť ztratí vládu nad tělem následkem šoku ze sexuálního útoku (takzvaná rape-induced paralysis). Scenáristka Þórdís Elva Þorvaldsdóttir si ještě roku 2013 ve zmiňovaném rozhovoru posteskla: „Pokud by znění zákona bylo formulováno jinak, například že ‚znásilnění se definuje jako pohlavní styk s někým, kdo k tomu nedal souhlas‘, tak v případech, kdy napadení při ataku ‚ztuhli‘, by se oběti dočkali spravedlnosti a zákon by přitom působil víc inkluzivně. To by rozhodně byl pokrok.“

Netrvalo to ani 5 let a na Islandu taková právní norma opravdu vstoupila v platnost. 23. března tohoto roku schválil islandský parlament takřka jednohlasně nové znění zákona, které nyní vyžaduje od obviněných ze znásilnění, aby prokazovali, že postižená strana se stykem souhlasila. Dříve bylo třeba dokladovat, že útočník si sex vynutil navzdory jasně deklarovanému nesouhlasu. Rozvířily se samozřejmě ihned další debaty o procesní stránce dokazování souhlasu činěného v soukromí, i proto je ale dobře, že vznikají díla jako Mannasiðir nebo krátký film Erlendura Sveinssona nazvaný Ber (anglicky Thick Skin), který byl uveden loni na reykjavickém filmovém festivalu RIFF a je jakousi miniaturní verzí tématu televizního díla.

Pokud otřepaný právnický bonmot zní „nevědomost neomlouvá“, tak v případech, jaký ilustruje minisérie Mannasiðir, to platí bohužel dvojnásob. Vědomost, plné vědomí a při něm činěné svobodné rozhodnutí je základní podmínkou jakéhokoli sexuálního styku. Touha po slasti a alkoholem či drogami zatemněné smysly nemůžou být polehčující okolnosti, pokud je někomu ubližováno v intimním okamžiku. Osobní i společenské důsledky jedné nepříčetné noci bývají dalekosáhlé a fatální, pro všechny zúčastněné i jejich blízké.

autor: Petr Pláteník
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka