Nebe, peklo, sangria. I zítra se bude tančit všude, hlásá Noé ve své hororové jízdě

1. listopad 2018
Z filmu Climax

Na otázku, co je horší než osmdesátky, odpovídá nový film francouzského provokatéra Gaspara Noého. Už filmové plakáty s tanečníky v geometricky přesných uskupeních a extravagantních pózách se zářivě zlatým titulem Climax vypadají jako pozvánka na devadesátkovou party, která bude trochu euro a hodně trash.

Ano, je polovina devadesátých let a na soustředění ve zchátralém školním internátu daleko od civilizace se schází skupina elitních tanečníků, kteří se připravují na blíže nespecifikované americké turné. Během závěrečné veselice pod francouzskou trikolorou se ale ukáže, že obskurnost místa, které vypadá úplně jako Švehlova kolej na pražském Žižkově, bude ten nejmenší problém. Na rozdíl od mísy sangrie, kterou kdosi nepozorovaně říznul dávkou halucinogenů a zadělal tím na pořádné inferno, je Climax příjemně žánrově naředěný. Přinejmenším v první polovině promyšleně přepíná mezi tanečním filmem, hororem a komedií. Ve skvěle vypointovaných dialozích, které vyvolávají úsměv i nepříjemné napětí, se vyjevují vzájemné animozity i sympatie, probírají se existenciální problémy nebo z nich probublává toxická maskulinita.

Možná se tak narodili, možná je to LSD

Začalo to ale už konkurzem. Ten místo náboru špičkových tanečníků působil v lepším případě jako casting do porna, v tom horším jako příprava snuffu čili filmu, ve kterém dojde k opravdové vraždě. Na zrnící televizní obrazovce obložené videokazetami a knihami s výběrem všemožných uměleckých extrémů sledujeme z videozáznamu mluvící hlavy, za nimiž je jen oprýskaná zeď. Odpovídají na sérii běžných i hodně podivných otázek, a ačkoliv jde o nesourodou směsku mladých dospělých, kteří pochází z různých míst a sociálních vrstev, spojuje účastníky zájezdu složitě potlačovaná živelnost a odbržděnost. Všechno jsou to v nějakém ohledu nezvladatelní pošuci a vyšinutí maniaci. Na dotaz, co by dělali, kdyby nemohli tančit, bez zaváhání padá slovo sebevražda.

Režisér Gaspar Noé: Lidi se prostě chtějí ožrat, i můj nový film je o party

Z filmu Climax

V Paříži usazený režisér Gaspar Noé tvrdí, že i když byl sám velkým pařmenem, nikdy kvůli opilství nebo výtržnictví neskončil na policejní stanici. O večírcích, drogách a alkoholu je ostatně i jeho nový film Climax, který můžete momentálně vídat v kinech. Den po jeho pražské premiéře se ho moderátoři Radia Wave Vítek Svoboda a Hana Řičicová ptali nejen na nový snímek, ale i na rozdíly mezi dnešní mladou generací a teenagery devadesátých let.

Bizarní expozice vzbuzuje samá příjemná očekávání a Climax v tomto ohledu spíš než předchozí Noého filmy připomíná starší evropské horory. Noé ostatně patří do proudu označovaného jako nová francouzská extrémnost, jehož tvůrci točili filmy plné tělesnosti, sexu a brutálního násilí a na přelomu tisíciletí z něj vzešlo několik vynikajících frankofonních hororů, které dnes mají mezi příznivci žánru kultovní status. Prolog Climaxu vyvolává silnou nostalgii právě po těchto filmech. Později pak ve vypjatě tělesných tanečních kreacích a fyzických výkonech na hranici možného Noé cituje třeba scény ze Zulawského Posedlosti a v pohybu prostorem nebo práci s barevným spektrem odkazuje na slavný taneční horor Suspiria Daria Argenta.

Gaspar party fakt nakopne

Je to technicky a stylově působivý film, který je třeba vidět na velkém plátně. Organizovaný chaos stylizovaných tanečních sekvencí se postupně mění v naprostou mentální i fyzickou destrukci všech zúčastněných. Elektronický soundtrack duní improvizovaným tanečním sálem, spletitými chodbami a stísněnými pokoji, prostorem problikávajícím neony. Přes prudké změny perspektivy, vlnění, houpání, propady a zlomy, kdy se kamera nepříjemně lepí na tanečníky a vzápětí se od nich odpoutává a vznáší nad jejich hlavami, vzniká dojem konstantního a jednolitého tahu.

Z filmu Climax

Climax se dá sledovat jako jediné velkolepé taneční pásmo, půl druhé hodiny dlouhý videoklip, který útočí na všechny smysly a dovede zasáhnout na fyzické úrovni. Zároveň je v něm jakási přímočarost, díky níž je poměrně snadno přístupný. Noé je ostatně přes veškerou excentričnost oblíbený i u publika, které výstřední filmy cíleně nevyhledává, a každý jeho počin provází obrovský mediální hype. Jeho nejnovější film tak nakonec ze všeho nejvíc provokuje otázkou, co vlastně v době informačního chaosu obnáší být takzvaně kontroverzním autorem a jak se konstrukt tvůrce, který ohromuje skutečnou nebo zdánlivou podvratností svých děl, od dob rebelů nové francouzské extrémnosti proměnil.

Vítězí u nového snímku Gaspara Noého forma nad obsahem? A do jaké míry koketuje s hororem? Poslechněte si recenzi filmu Climax od Jarmily Křenkové.

Spustit audio
autor: Jarmila Křenková