Nejenom poslouchat. Přečtěte si playlist nejdůležitějších knih o hudbě

19. září 2017
Výřez z obálky knihy Michaela Azzerada Our Band Could Be Your Life: Scenes from American Indie Underground 1981-1991

„Knihovny nám daly moc,“ zpívala velšská kapela Manic Street Preachers, která byla možná nejlepším příkladem toho, že nestačí jenom poslouchat hudbu, ale je třeba také číst. Jejich hudba byla protkaná literárními odkazy a jednu svoji kompilaci pojmenovali po vlivné knize Lipstick Traces od amerického novináře Greila Marcuse. Ta nechybí ani v našem seznamu významných knih o hudbě, jsou tu jedinečné dokumenty doby, akademické práce i publikace, které změnily přemýšlení o populární kultuře.

Greil Marcus – Stopy rtěnky – Tajná historie dvacátého století (1998)

Punk nevznikl se Sex Pistols, dokonce ani s The Ramones nebo MC5, punk tady byl vždy. To je poselství knihy Stopy rtěnky, jež pojednává o punku jako stavu mysli, ideologii, která jde daleko za hranice číra a kroužků v uších. Americký publicista Greil Marcus v ní načrtává dějiny kulturní podvratnosti a v jeho smělé teorii se souputníky punku stávají středověcí heretici, dadaisté nebo členové Situacionistické internacionály (SI). Stopy rtěnky, které poprvé vyšly v roce 1989, se nedají číst jako souvislá historie, fungují spíše jako divoká koláž z punkových fanzinů úder míří rovnou na solar a s motákem čtenáře se tak trochu počítá.

Tricia Rose – Black Noise: Rap Music and Black Culture in Contemporary America (1994)

Kořeny rapové hudby stopuje Tricia Rose – odborná asistentka historie a afrických studií na New York University – po vzoru kulturálních studií až na paluby otrokářských lodí, sleduje na mapě křížení hudebních cest i žánrů a připomíná, jak se dědictví otrokářů ozývá v chování amerických institucí při jednání s Afroameričany. Tricia Rose byla první, kdo vykládal hiphopové odkazy k funku a soulu jako snahu vyvolat sílu „černé kolektivní paměti“, a také jednou z prvních teoretiček, která kritizovala normalizovaný sexismus v textech rapperů a upozorňovala na výrazné rapperky. Její kniha Black Noise je možná někdy akademicky těžká, ale vše balancuje živými promluvami s pamětníky, rozbory videoklipů a vlastními vzpomínkami z rapových koncertů. Hiphopová kultura nebyla stará ani dvě desetiletí, ale Rose se roku 1994 podařilo zachytit kontext hudebního žánru, který je platný i více než dvacet let od vydání publikace.

David Toop – Ocean of Sound (1995)

David Toop je v psaní o hudbě kapitolou sám pro sebe. Rozhoupal se vlastně až po pětačtyřicítce: do té doby hrál ambient a experiment, spolupracoval s Brianem Enem a dalšími tvrdohlavci, v Amazonii natáčel projevy tamního kmene. Ještě svou první knihu (o rapu) napsal relativně „normálně“. Pak začal při psaní nabírat z celé své zkušenosti, podobně jako když se mixuje ambientní hudba mnoha vrstev a zdrojů. Kniha Ocean of Sound má podtitul Hovory éteru, ambientní sound a imaginární světy – surfuje po osobních setkáních s muzikanty, paralelami hudebních poetik s literaturou. Je to ale i trochu travelog, vodí nás po skutečných i vysněných místech (paralelní světy Blade Runnera a jiných sci-fi), hudebně se tu vedle sebe snesou Stockhausen, Brian Eno, The Orb, Charlie Parker, William Burroughs, Frank Sinatra, David Lynch, David Sylvian, Albert Ayler či minimalisté.

David Toop

Ocean of Sound otevřel bránu k poznání, že Toop je schopný hudebník, ale ještě cennější autor, který píše subjektivně nikoli z pozic rockového bohéma, ale vzdělaného introverta, jenž žije bohatým vnitřním životem a zná svět hudby i zevnitř. Následovalo volné pokračování Exotica a po něm Haunted Weather, které už se víc vyrovnává se světem v posttechnologické fázi. I nejnovější kniha In The Maelström, věnovaná jen hudbě improvizátorů, skáče v čase a po asociacích tak, že je to literární zážitek. Ocean of Sound je už přes dvacet let starý, ale zůstává uznávaným záznamem o kreativním naslouchání a usazování hudby do souvislostí. Byl přeložen do mnoha jazyků světa včetně bulharštiny. U nás hrneme tyhle dluhy pořád před sebou.

Michael Azzerad – Our Band Could Be Your Life: Scenes from American Indie Underground 1981-1991 (2001)

Ronald Reagan v křesle amerického prezidenta, studená válka, rasové nepokoje v amerických městech. V osmdesátých letech nebylo těžké se jako teenager vymezit, pro americkou nezávislou kytarovou scénu to platilo dvojnásob – kapely neštvala jenom politická situace, ale dělalo se jim zle i z manýr korporátního rocku. Kolem měst Washingtonu, Olympie, ale také New Yorku začala vznikat síť nezávislých vydavatelství a formovat něco, co dnes známe jako indie rock – ne jako žánr, ale jako životní postoj. Scénu, kde figurovala jména jako Black Flag, Sonic Youth, Beat Happening, Fugazi nebo Hüsker Dü, věrně zachycuje metodou orální historie americký hudební publicista Michael Azzerad v knize Our Band Could Be Your Life. Celý vzrušující příběh končí 24. září 1991, kdy vyšlo album Nevermind od Nirvany. „Korporátní rock byl o tom, žít na vysoké noze, indie bylo žít realisticky a být na to pyšný. Tyhle kapely nepotřebovaly milionové rozpočty a kostymérky, jenom potřebovaly věřit sami v sebe a aby v ně věřilo pár dalších,“ vystihuje Azzerad étos scény v předmluvě knihy vyprávějící o kapelách, které nejenom měnily plachým outsiderům život, ale výrazně také změnily kytarovou hudbu.

 

Jeff Chang – Can’t Stop, Won’t Stop: A History of the Hip-Hop Generation (2005)

Knižních dějin hip hopu existuje hned několik. Ve všech se dočtete o Kool Hercovi nebo Grandmasteru Flashovi, v obsáhlé publikaci Jeffa Changa Can’t Stop, Won’t Stop z roku 2005 ale dostane čtenář navíc i detailní vhled do kulturního pozadí zrodu žánru. Stovky hodin rozhovorů s pamětníky jsou samozřejmě základ, podstatnější ale je, že Changa vlastně vůbec nezajímá hudba samotná, ale to, co se dělo mezi lidmi, kteří ji dělali. Místo dalšího omílání milníků v kariéře Notoriouse B.I.G. tak sledujeme třeba války uvnitř časopisu The Source, které určovaly směřování hiphopové kultury. Changa fascinuje hip hop jako revoluční médium, nástroj společenské změny – co se děje v popových žebříčcích je vlastně tak nějak nepodstatné. O Eminemovi se tady nedočtete.

Alex Ross – Zbývá jen hluk: Naslouchání dvacátému století (2011)

To nejhorší, co by se moderní vážně hudbě mohlo stát, by bylo považovat ji za nudnou či překonanou. Americký publicista Alex Ross je trochu jiného názoru a v knize Zbývá jen hluk (vydané původně v roce 2007) se snaží vážnohudební avantgardu posledního století zbavit patiny suché zábavy pro akademiky. A daří se mu to na výbornou – v jeho textech ožívají fascinující příběhy za skladbami, které posouvaly hranice hudebních možností. Kniha byla tak populární, že se jí podařilo znovuobjevit celou řadu skladatelů pro dnešní generace. Dá se ale číst také jako vzrušující dějiny 20. století, Ross staví na kulturních a společenských souvislostech moderní vážné hudby, která po přečtení knihy vám přijde všechno jen ne nezáživná.

Simon Reynolds – Retromania: Pop Culture’s Addiction to its Own Past (2011)

Jakým směrem běží čas, dopředu nebo pozpátku? Nestojíme na místě, neznamená budoucnost neustálé opakování téhož? To jsou otázky, které si pokládá britský hudební publicista Simon Reynolds, když naslouchá současné hudbě. Jeho psaní se od osmdesátých let vyznačovalo nakažlivým mixem až vědecké pečlivosti a fanouškovského nadšenectví – jenom Reynolds dokáže čtenáře vzít na rave party, hned potom vysvětlí temné nálady v hudbě podle tehdejší kvality drog a následně vás pozve na exkurzi postmoderní filosofií. Nejlépe se jeho styl otiskl do knih Rip it Up and Start Again o britském post-punku, Energy Flash o taneční hudbě nebo poslední Shock and Awe o glam rocku. Ovšem tou pravděpodobně nejvýznamnější je Retromania z roku 2011, která změnila dosavadní přemýšlení nejenom o hudbě, ale o populární kultuře obecně – Reynolds tu vykládá nostalgii jako nakažlivou infekci, jež se šíří kulturou, znemožňuje udělat krok dopředu a nutí nás jít o dva nazpět. Proto se podle jeho slov hudba zasekla v nekonečných reedicích, revivalech a recyklaci starých hudebních žánrů. Budoucnost je mrtvá, retro je budoucnost.

Simon Reynolds

Rob Young (editor) – No Regrets: Writings on Scott Walker (2013)

Scott Walker má osud, o kterém se tak strašně dobře píše hudebním publicistům. V roce 1966 vedl anglickou hitparádu s hitem The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore, záhy uváděl vlastní televizní pořad, kde ho doprovázel orchestr. Ale brzy to všechno zbořil, otočil se k popovému světu zády a jako málokterý úspěšný zpěvák se přimknul k temnější, hlubší a experimentálnější hudbě. V 21. století, kdy ve studiu nahrával boxerské údery do syrového masa, mu vzdávali hold David Bowie, Jarvis Cocker, Radiohead nebo filmař Leos Carax. Tenhle knižní sborník je výtečný v tom, že editor Rob Young tu shromáždil početnou smečku zralých a výrazných autorů, často ve spojení s časopisem Wire. Walkerova různá období a alba tu popisují David Toop, David Stubbs, Nina Power, Amanda Petrusich, Biba Kopf, nechybí současný šéfeditor Wireu Derek Walmsley (Wave s ním přinesl obsáhlý rozhovor) a americký indie rocker a vydavatel Damon Krukowski. Dají se tu pozorovat různé perspektivy, formy obsáhnou i rozhovor, svědectví a výčty. Walker je poměrně typickým tématem, na kterém se mohou „hlubší popkulturní analytikové“ shodnout – tady se podařilo shromáždit téměř all star tým. Autorský zpěvák, o němž vycházely dřív přiboudlé romantické životopisy, má díky tomu knihu adekvátní k faktu, že nedávno stihl vydat společné album se Sunn O))).  

Jessica Hopper – The First Collection of Criticism by a Living Female Rock Critic (2015)

Ponořit se do svého vlastního archivu, vybrat z něj ty nejlepší články a uspořádat je do tematických okruhů by se mohlo zdát jako nejsnazší způsob, jak připravit svoji první knihu. U hudební publicistky Jessiky Hopper ale má tahle strategie smysl – nejenom proto, že žádná žijící žena před ní svoji kolekci hudební kritiky nevydala. Dlouholetá autorka zinu a punková feministka, jejíž práci oceňuje třeba americká zpěvačka St. Vincent, se ve své knize samozřejmě zaměřuje hlavně na ženy v hudbě. Kromě profilů zmíněné St. Vincent, rapperky M.I.A. nebo písničkářky Cat Power tak v kolekci najdeme třeba i vlivnou esej Deconstructing Lana Del Rey, která vymaňuje zpěvačku z role loutky hudebního průmyslu. Jessica Hopper se ale zaměřuje i na hudbu rodného Chicaga (Chance the Rapper nebo subžánr emo), Kalifornie (Kendrick Lamar, Tyler, the Creator) nebo zkoumá prvek víry v hudbě. Poselství knihy je jasné – Hopper ji věnovala všem ženám, které se chystají jít v jejích stopách a nabourat tradičně mužské prostředí hudební publicistiky. Těžko může nějaká kniha sloužit jako jasnější vzor, že to jde.

 

02543893.jpeg

Nav Haq, Wolfgang Tillmans, Mark Fisher, Kodwo Eshun – Rave: Rave and its Influence on Art and Culture (2016)
Tahle kniha stíhá hned dvě věci najednou. Líčí dějiny těch pár let, kdy taneční rave horečka přepisovala pravidla zábavy, generačního souručenství i hudební a narkotické scény. Ale „líčení, jak to bylo“, je tou tenčí (byť bytelnou) částí knihy. Je znát, že britští editoři a kurátoři chtějí být už dál než jen u „úvodu do dějin“ raveu. V Británii, kde tato hudební kultura zasáhla i do zákonodárství (zákon, který znamenal konec divokým neregulovaným parties, přijala sněmovna v roce 1994), na ni reagovala řada výtvarných umělců. Právě tuhle komunikaci – mezi trendem raveu a současným uměním – kniha zachycuje. Není katalogem, spíš řadou svědectví o módní vlně, která byla sice mimořádně intenzivní, ale teď je pryč a není snadné si to všechno představit.

Bob Stanley – Yeah Yeah Yeah: The Story of Modern Pop (2013)

Masivní, více než sedmisetstránková popová bible z pera publicisty a člena kapely Saint Etienne Boba Stanleyho odhaluje svoji podstatu už názvem – zásadní je přitom slovo „story“. Téměř nepochopitelnými archivními znalostmi vyzbrojený Stanley předkládá historii moderního popu jako dechberoucí detektivní příběh plný narativních zákrut, nečekaných plot twistů a více nebo méně šťastných konců. Pokud vás zajímá, kdo a proč zastřelil zakladatele soulu Sama Cooka, proč byl na začátku sedmdesátých let v Británii nejpopulárnější folk rock, jak fungovala továrna na pop Motown nebo proč zrovna Bee Gees prodali 30 milionů kopií soundtracku k Horečce sobotní noci, Bob Stanley je ten nejlepší průvodce. Jeho zběsilá jízda se zastávkami u britpopu, Kraftwerk, začátků hip hopu, Prince, Madonny nebo Michaela Jacksona přitom rozhodně není jenom suchým výčtem hitparádových pozic. Bob Stanley se totiž kromě kronikáře často pasuje i do role glosátora, a pokud má pocit, že se někdo z hrdinů popu ocitnul na piedestalu neprávem, dá vám to vědět.

Lizzy Goodman – Meet Me in the Bathroom: Rebirth and Rock and Roll in New York City 2001-2011 (2017)

Není trochu předčasné sepisovat historii scény, která je podle mnohých stále ještě živá? Lizzy Goodman ve své aktuální knize dokazuje, že to má smysl. Heroický výkon v podobě 160 původních rozhovorů se zástupci labelů, provozovateli newyorských klubů a hlavně členy zásadních kapel jako The Strokes, Interpol, Yeah Yeah Yeahs, LCD Soundsystem nebo Vampire Weekend dal vzniknout neuvěřitelně šťavnaté kronice města, které bylo ještě před několika lety centrem nezávislé hudby. Meet Me in the Bathroom není jenom dokonalou ukázkou toho, jak může vypadat propracovaná orální historie, ale především milostným dopisem městu, bez kterého by současná hudba zněla úplně jinak.

Další články autora