Nejlepší filmy 2019 podle Radia Wave: Kojící muži i niterná vzplanutí

12. prosinec 2019

Letošní panel filmově-kritických rukou a hlav zasedl v početné sestavě. Poté co Čelisti opustil Mr. Body Mass Index Dan Řehák, hlasovala komise ve složení Aleš Stuchlý, Vít Schmarc, Antonín Tesař a Tomáš Stejskal. Poprvé se stalo, že v čele všech žebříčků stanul stejný film. Cenu, dříve známou jako Zlatý knír, nově přejmenovanou na Platinovou kunu Karla Högera, získává film, který v nás zažehl nejsilnější oheň. Existenciálními diváckými zážitky se ale hemží celý žebříček.

1. Portrét dívky v plamenech (r. Céline Sciamma)

Z filmu Portrét dívky v plamenech

Mistrovsky natočená, zvolna prohořívající romance, která pojednává jak o kráse a bolesti milostného vzplanutí, tak o niterném procesu tvorby, během něhož se emoce a vzpomínky stávají uměleckým dílem. Film, ve kterém se potkává melodrama a feministický statement, tradice a modernita, něžnost a spiklenectví. Minimalismus režijního pojetí je stejně elektrizující jako herecké výkony Adèle Haenel a Noémie Merlant v hlavních rolích. Vidět tenhle film je jako poprvé se zamilovat. Jako slyšet poprvé v životě orchestr. Emočně nejdrtivější finále roku.

2. Sbohem, synu (r. Wang Xiaoshuai)

Z filmu Sbohem synu

Film, ke kterému se čínský režisér Wang Xiaoshuai propracovával celou svou dosavadní tvůrčí dráhu. Tvůrce neoficiální šesté generace čínských režisérů věnoval prakticky všechny své filmy dynamickým proměnám čínské společnosti v posledních dekádách a ve Sbohem, synu se mu podařilo vytvořit neobyčejně komplexní a přitom nenucenou kroniku rychle se proměňující identity Číny posledních desetiletí. Spíš než o kritiku politiky jednoho dítěte mu jde o to, ukázat, že pod dynamicky se měnící tváří Říše středu stále bolestně tepají dávné křivdy a viny.

3. Naše doba (r. Carlos Reygadas)

Z filmu Naše doba

Nikdo na světě netočí filmy tak jako mexický auteur Carlos Reygadas – z útrob člověka, kosmu a benzinového motoru. Nikdo tak dovedně a svébytně nemísí světy spirituality a sexu, u nikoho není občas tak nepochopitelné, jak dokázal ty neskutečné záběry a sekvence nasnímat a ozvučit. Jeho tříhodinová autobiografická studie volného vztahu ohledává možnosti svobody, přirozenosti a manipulace v partnerství, ale činí tak jazykem z jiného vesmíru. Je to báseň v smskách, román v dopisech, citová pornografie nebo přírodovědný dokument? Je to všechno. A ještě mnohem víc.

4. Genesis (r. Philippe Lesage)

Z filmu  Genesis

„Coming of age“ neboli filmy o dospívání jsou žánr, který neupadá, ale zároveň se nikam prudce nevyvíjí. Québečan Philippe Lesage našel cestu inteligentní geneze. Jeho nesmírně citlivý portrét sourozenecké dvojice, která prožívá první velká milostná vzplanutí a krize identity, v závěru překvapivě přechází do citlivé a prchavé táborové romance. Lesage se symbolicky vrací na počátek, do momentu, kdy cit je čistý, ale všechny bolesti světa už číhají za dveřmi. Genesis je přístupné, moderní indie, které dokáže být srozumitelné i hluboké.

5. Antologie města duchů (r. Denis Côté)

Z filmu Antologie města duchů

I nejnovější (a zatím nejlepší) film québeckého solitéra Denise Côtého, který rád ohýbá hranice mezi dokumentem, experimentem a fikcí, je plný paradoxů: distancovaný i intimní, lokální, a přece s univerzálním přesahem, hermetický i otevřený spektru interpretací, organicky snoubící světy reality a imaginárna. Potkává se v něm meditativnost se znepokojivou tenzí, vážnost a nenápadný humor, každodennost a doteky mysteria. Na zrnitý, desaturovaný 16mm materiál natočený snímek navíc skvěle využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“.

6. Slunovrat (r. Ari Aster)

Z filmu Slunovrat

Fanaticky budovaný folk horor, strhující drama o toxických vztazích nebo manická antropologická rešerše? Nejoriginálnější film roku připomíná prosluněný apokalyptický karneval narozený z hlubin emocionálního traumatu, ve kterém se potkávají radosti a strasti kultického života, truchlení, strach z klíšťové encefalitidy, koláčky s pubickými chlupy, sebevraždy, rituální sex s asistencí, runy i rivalita ohledně diplomové práce. Ari Aster výjimečným způsobem skloubil strach, tenzi, halucinace, povznášející patos, půvabný gore a černý humor a s nevídanou režijní invencí a precizností je namíchal do pohanského houbového dryáku, na který se nezapomíná. Trochu bakchanálie, trochu bad trip. Každopádně senzace.

7. Booksmart (r. Olivia Wilde)

Z filmu Booksmart

Největší distribuční vražda; český titul Šprtky to chtějí taky by oslovil dospívající diváky možná tak v roce 2002, ale ne v roce 2019; a zároveň největší překvapení roku. Olivia Wilde je dobrá herečka, jako debutující režisérka ale prokázala naprosto ekrazitní talent. Tahle obratná jízda klasickou teenagerskou party historkou bouchne už první taneční scénou jako rachejtle. A nezhasne až do posledního střihu. Čerstvá hudební dramaturgie, neuvěřitelné výkony hlavních představitelek, brilantní casting vedlejších rolí… Euforie, jakou člověk u komedie nezažívá často.

8. Bídníci (r. Ladj Ly)

Z filmu Bídníci

Rtuťovitý příspěvek k francouzskému subžánru „kinematografie předměstí“ v sobě spojuje napínavý thriller o jednotce špinavých poldů s naléhavým sociálním podtextem. Okraj Paříže, kde se kdysi bouřili Bídníci Victora Huga, tu funguje jako natlakovaný koktejl svérázných typů a třídní tenze, který hrozí každým okamžikem vybouchnout. Debutant Ladj Ly se tu pohybuje se suverenitou člověka, který dané prostředí zná nejen jako bývalý dokumentarista, ale především jako jeho obyvatel. Bídníci dokázali obsáhnout adrenalin i závažné poselství o společnosti na hraně kolapsu.

9. Bílý bílý den (r. Hlynur Pálmason)

Z filmu Bílý, bílý den

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, čeká propast. A do ní se hned v úvodu islandského snímku Bílý bílý den zřítí automobil. Na rozdíl od populárního českého večerníčku Rákosníček ale druhotina režiséra Hlynura Pálmasona od začátku valí na diváky hutnou, hypnotickou atmosféru plnou truchlení a melancholie. A také neotřelých nápadů. Po skvostném debutu Zimní bratři se islandský talent přesunul z nehostinného prostředí vápencových dolů do zdánlivě „normálnějšího“ světa. I v něm však stojí rozkročen mezi vztekem a smutkem, přičemž do této směsi vmíchává přesné dávky do extrému dotažených absurdních gagů.

10. Tlamess (r. Ala Eddine Slim)

Z filmu Očarování

Nejlepší film o kojících mužích. Bizarní tuniská fantazie tak jako její protagonista – mladý voják – nekompromisně dezertuje z říše logiky a jasného filmového vyprávění do skutečného i mentálního pralesa plného obřích hadů a tajuplných monolitů, kde rozehraje magickou verzi stockholmského syndromu, který nevyhnutelně posedne i vnímavější diváky. Je to film, který vás vezme do zajetí nejen několika neskutečnými dlouhými záběry a vůbec podmanivým audiovizuálem, ale hlavně paradoxní směsí, v níž si naivita podává ruku s avantgardou.

Zvláštní uznání:

Favoritka (r. Jorgos Lanthimos)

Ústřední tvůrce divné řecké vlny Jorgos Lanthimos se rozloučil se svým dvorním scenáristou Efthymisem Filippouem a konečně natočil vyzrálé, dospělé a klasicky vyprávěné dílo. Jeho historické kostýmní drama je ovšem plné stylistických provokací, podvratného humoru a sebestředných žen, které se vzájemně ničí svými tvrdě manipulátorskými hrami. Požitkářsky jízlivé dialogy scenáristů Tonyho McNamary a Debory Davis ve spojení se strhujícími hereckými výkony v čele s Olivií Colman by samy o sobě stačily k tomu, aby film vynikl. Lanthimos ale ještě zvýšil jeho excentričnost radikální prací s kamerou a občas nečekanými volbami hudebního podkresu.

Chvění (r. Jayro Bustamante)

Před pár lety byla Guatemala tečka na filmové mapě světa, kterou reprezentovala amatérská metalová komedie Pekelné marimby. Pak přišel Jayro Bustamante a všechno změnil. Prvotina Ixcanul získala v Berlíně cenu za nejlepší debut a letos se mladý guatemalský autor vrátil hned s dvojicí filmů. Nevyrovnaný politický horor La Llorona nadchl Benátky, méně okázalé Chvění sbíralo chválu v Berlíně. Příběh otce, který odchází od sociálně dobře situované rodiny za nekonformním milencem, je v dobrém slova smyslu nenápadným, promyšleným dramatem o konfliktu touhy a povinnosti, ale i nepříjemnou zprávou o homofobní, dogmatické společnosti, pro kterou je i to nejmenší chvění jako ničivé zemětřesení.

Parazit (r. Bong Joon-ho)

Jihokorejská kinematografie v posledních letech spíš stagnuje, ale novinka režiséra Bonga Joon-hoa jako by byla návratem do doby její největší slávy na přelomu milénia. Korea tehdy platila za žánrovou laboratoř, která dokázala ze západních populárních žánrů namixovat důmyslná a podnětná díla. Hitchcockovsky precizní drama, plné občas až marnotratných stylistických ozdůbek a rafinovaností, vtipně vypráví o vztazích těch, co jsou dole, a těch, co jsou nahoře, případně těch, co jsou v suchu, a těch, kterým teče do bot.

Staříci (r. Martin Dušek a Ondřej Provazník)

Vyrovnání se s komunistickou minulostí prostřednictvím pistole. Režisérské duo Martin Dušek a Ondřej Provazník natočilo zákeřný film, který sice navenek vypadá jako klasická česká mainstreamová dramedie, ale diváci podobných titulů ho budou spíš nenávidět. Ladislav Mrkvička a především vynikající Jiří Schmitzer v hlavních rolích od začátku nekompromisně nastavují vražedně pomalé tempo této road movie, ale také její lakonicky žlučovitý humor. Staříci jsou především komedie o nemohoucnosti – a to neplatí jen pro fyzické obtíže hrdinů, ale především pro neschopnost vztáhnout se k minulosti.

Sólo (r. Artemio Benki)

Křehký portrét argentinského klavírního virtuosa Martína Perina a jeho boje s psychickou chorobou je intuitivním ponorem do světa jemných filmových gest. Jen letmo tu padnou slova diagnózy, jen mezi řádky se mluví o velkých tématech typických pro dokumenty o geniálních tvůrcích, jako jsou přehnané ambice rodičů. Nakonec je to hlavně příběh vyprávěný lehce obtloustlými prsty, které vyzařují totéž, ať už zrovna drží cigaretu, či hledají imaginární nebo skutečné klapky klaviatury. Sólo je snímek o vnitřních nejistotách, s nimiž se může identifikovat kdokoli. „Jako rána, která nebolí,“ popisuje Perínovu hudbu jeden ze studentů. Je to výstižné i pro samotný film.

Tenkrát v Hollywoodu (r. Quentin Tarantino)

Kdyby nebylo jasné, že Tarantino opět natočil báchorku, vtělil tentokrát své typické „bylo nebylo“ rovnou do názvu. Nová pohádka o Hollywoodu 60. let přitom patří spolu s Jackie Brown k jeho nejcivilnějším snímkům. Tak jako v pohádce se tu vše odehrává po trojicích, ale také se vyprávění oproti dřívějším žánrovým eskapádám soustředí na všednodenní chvilky, byť jsou to chvilky ze života filmových hvězd. Tarantino potvrdil své postavení jednočlenné instituce, která si může ve svých fantaziích dovolit korigovat Hollywood a naplňovat nejobludnější větu dneška „Není to pravda, ale mohla by být“ veskrze pozitivním obsahem.

 

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.