Nejlepší filmy roku 2025: Vzkříšení hříšníci pálí pekelné mosty
Filmová hranice mezi nebem a peklem letos nebyla ani zdaleka tak tenká, jak napovídá tajemné slovo sirat. Naopak, film byl vzkříšen ve své zašlé tělesné slávě. Ať už v podivuhodných labyrintech čínské fantazie, v klaustrofobických koridorech stalinských kriminálů nebo v děsivé nekonečnosti nelítostné marocké pouště. Kinematografie nás učila křehce snít o dávno zrušených vlacích a napjatě očekávat nový rok, který možná nepřijde. Hříšníci z Čelistí tu ale budou navždy s vámi!
1) Vzkříšení (Resurrection, r. Gan Bi)
Mimořádně talentovaný čínský básník a filmař Gan Bi, který nás už před deseti lety ohromil svou naukou o snech – mesmerizujícím debutem Kaili Blues – natočil v pouhých šestatřiceti letech své Opus Magnum. Jeho teprve třetí snímek s názvem Vzkříšení není jen magickou meditací o prostoru a čase, ale spíš neskonale invenční procházkou dějinami kinematografie i poctou pěti základním lidským smyslům. Láska k filmu i mystickému zážitku z jeho sledování sochaná v šesti kapitolách různých stylů a žánrů, které ale nikdy nepůsobí akademicky či pompézně. V průběhu takřka tříhodinové projekce se pozvolna přestáváte na věci dívat jako pasivní pozorovatel a stáváte se aktivním účastníkem jímavého i zábavného zázraku: podobně jako Duch hořkosti zrozený ze zubu a kamene. Důkazem toho je i Gan Biho trademark ̶ komplikovaný, více než půlhodinový záběr bez střihu, jehož stěží uvěřitelná choreografie i výsledná emoce prozrazuje tvůrce, jehož záměrem není se předvádět, ale stále rozšiřovat možnosti své i kinematografie samotné.
2) Dva prokurátoři (Two Prosecutors, r. Sergej Loznica)
Snad žádný jiný filmař by dnes nezvládl natočit nenápadně strhující film, ve kterém poměrně přesně víme, co bude následovat, a přesto tomu vnitřně nevěříme a bytostně vzdorujeme; udržuje nás v takřka nesnesitelné tenzi, i když osudy postav, s nimiž cítíme, jsou dané. Hluboce znepokojivé drama ukrajinského režiséra Sergeje Loznici z doby vrcholícího stalinského teroru je autorovým dosud nejsilnějším hraným filmem a funguje bezchybně i jako metafora útlaku a ruské současnosti. V dokonale komponovaných statických rámech kameramana Olega Mutua, který precizně využívá tlumených barev i síly akademického ořezu, volně vane duch Franze Kafky. Banalita zla a všednost tyranie snad nikdy nebyla takhle drtivá.
3) Sirat (r. Oliver Laxe)
Nejfyzičtější filmový zážitek posledních let. Explozivní výprava do útrob lidské existence, divoká jízda pouštním očistcem nonšalantně popírající všechny tradiční zákony vyprávění i žánru. Nekompromisní novinka milovníka paradoxů a kontradikcí Olivera Laxeho je filmem, který nebere zajatce, ale především na nás mluví novým jazykem a skutečně riskuje. Dechberoucí režijní sebejistota (s kapkou reflektovaného sadismu), absolutní nepředvídatelnost a temně euforický pulz brutalistních, futuristických beatů od Kangding Ray = první skutečná raveová apokalypsa v dějinách filmu. Horečnatý svět, který unese mýtus i realitu, absurditu i vážnost, zemitost i transcendenci. Ukazuje se, že titulní most mezi nebem a peklem, tenčí než vlas a ostřejší než meč, lze přejít jen jako člověk, který už nemá co ztratit. Pouštní techno je všechno.
4) Sny o vlacích (Train Dreams, r. Clint Bentley)
Jsme tak zvyklí vídat epické příběhy o významných lidech, že tato lyrická biografie jedné zapomenuté, toulavé dřevorubecké duše působí jako dokonalé zjevení. Zjitřený malickovský jazyk přesných rámů a dialogů hrdinova nitra s krajinou plnou staletých kmenů má v Bentleyho podání vlastní poezii. Uvážlivá, nádherně rytmizovaná práce s fragmenty života, magnetizující herecký výkon Joela Edgertona, výtvarná kamera Adolpho Velosa, která velmi předmětný svět povyšuje na básnický přelud… zvláštní labyrint času a prostoru budí pocity klidu, pokory, smíření. Nezměrná bolest se rozptyluje v tichu lesů, okamžiky porozumění jsou krátké, ale nezapomenutelné. Clint Bentley a jeho třetí film patří do zlatého fondu moderního amerického indie vedle Kelly Reichardt nebo Debry Granik.
5) Nový rok, který nepřišel (Anul Nou care n-a fost, r. Bogdan Muresanu)
Měl by „strýček Nick“ zemřít, jak si přeje malý chlapec v nevinně myšleném dopisu Santa Clausovi? Je dobré vystupovat v silvestrovské estrádě v komunistickém Rumunsku a vzdát tam hold režimu? A jak se vyšetřuje jednomu z tehdejších policistů, když se musí neustále starat o depresivní matku a její stěhování? Debutující režisér a scenárista Bogdan Muresanu na základě svého krátkého snímku natočil strhující mozaiku sedmi osudů v předvečer pádu Nicolae Ceauseska. Rumunská nová vlna ožívá v nové, diváčtější, ale stále nekompromisní verzi. Přízvisko tragikomický tu sedí beze zbytku, nicméně je vzdálené hřejivému českému podání. Snímek je naopak prosycený paranoiou, která bují na obou stranách „barikády“. Muresanu mistrně zachytil tíživost doby i ironii krátkého okamžiku, během něhož nikdo netušil, že režim se zhroutí v řádu dnů. Nejpichlavější vánoční film letošního roku.
6) Hodina zmizení (Weapons, r. Zach Cregger)
Zach Cregger přinesl svěží vítr do hororového žánru již svým prvním sólovým režijním počinem Barbar. Především ukázal, že moderní horor nemusí nutně stát na elevated-principu, kdy se do popředí častokrát až příliš tlačí metafora na libovolné společensky palčivé téma, ale může naopak pracovat s unikavostí, snovou logikou namísto jasné interpretace, a celkově i aktivnější hrou s divákem. Weapons jsou pak o poznání výpravnějším projektem, a jejich největší devizou je žánrová paleta, kterou Cregger dokáže přirozeně sklenout dohromady. Psychologické drama, černá komedie, surrealistické výjevy - to všechno živí hororový rámec organickým způsobem a dělá z tohoto titulu novodobou hororovou klasiku. A z tetičky Gladys ikonické filmové monstrum.
7) Mladé matky (Jeunes mères, r. Jean-Pierre + Luc Dardenne)
Mistři sociálního realismu, neúnavní věrozvěstové humanismu a empatie a držitelé dvou Zlatých palem – bratři Jean-Pierre a Luc Dardenneovi – natočili svůj nejlepší film za poslední dekádu. Snímek, důmyslně obtočený kolem osudů čtyř dospívajících matek obývajících tentýž azylový dům v belgickém Lutychu, je důkazem neokázalého scenáristického a režijního mistrovství dalece vzdáleného jakékoli formě profesorské rutiny. Civilní, chytré, brilantně zahrané i nasnímané dílo je prosté balastu i sentimentu a navzdory pestré tonalitě má ze všech dosavadních titulů belgického dua nejblíže k dokumentu. Mladé matky možná nemají takový punch jako jejich vrcholná díla s jedním či dvěma hrdiny (Dítě, Syn, Rosetta), nicméně jde o první (a mimořádně úspěšný) pokus Dardennů o tzv. ensemble movie. Navíc s vysokou koncentrací silných niterných scén, v nichž není ani stopa po falešnosti či citové manipulaci. Film, který je – stejně jako jeho mladičké hrdinky – mnohem silnější, než na první pohled vypadá.
8) Bugonia (r. Jorgos Lanthimos)
Král divných nápadů a stvořitel světů fungujících podle notně bizarních pravidel Jorgos Lanthimos natočil svůj první remake. A paradoxně v novince Bugonia lehce podchladil a osekal košatou jihokorejskou předlohu Save the Green Planet. Vznikl tak nejstísněnější film, co byl kdy natočený na pozapomenutý opulentní formát VistaVision – koncentrovaná nervní studie hranic příčetnosti, v níž se domek kdesi na periferii stává mikrokosmem trefně odrážejícím povahu dnešní konspirační, postfaktické doby. Drtivý thriller s lehkostí přechází do absurdní komedie, ale přitom zůstává extrémně tisnivou, násilnou podívanou. Lanthimos na rozdíl od mnoha současných satir o bohatých a mocných, které se topí ve vlastních ambicích, natočil v mnoha ohledech přímočaré, úderné dílo, které o to efektivněji rozdává žihadla a mění onen permanentní neklid v jednu z nejintenzivnějších diváckých zkušeností sezony.
9) Navždy s vámi (Ainda Estou Aqui, r. Walter Salles)
Brazilská rodinná sága Navždy s vámi sice začíná na prosluněné pláži Ipanema zkraje 60. let, ale změní se stejně dramaticky jako jeho hlavní hrdinka Eunice Paiva. Z tradiční hospodyňky pyšnící se nadýchaným suflé se po vojenském převratu a zatčení manžela proměňuje: nejprve v pevný rodinný pilíř, poté v režimu nepříjemnou tazatelku a nakonec v právničku snažící se o nápravu politických zločinů. Režisér Walter Salles namísto odosobněných exhibicí, hyzdících jeho předchozí filmy, konečně neokázale vypráví příběh stěží představitelné osobní statečnosti, s famózní Fernandou Torres v hlavní roli. Navždy s vámi je film, který neukazuje nedávnou minulost jako do sebe zahleděný dějepisný traktát nebo dojímavou nostalgii, ale věc stále živou a bolavou.
10) Hříšníci (Sinners, r. Ryan Coogler)
Další příspěvek do rostoucího kánonu afroamerického Hollywoodu, který na rozdíl od mainstreamu zcela postrádá bezradnost, ideovou i estetickou sterilitu a iritující snahu vyjít vstříc pokřivené představě obecného vkusu. Coogler už dokázal, že dovede ustát zkoušku (super)hrdinským univerzem, ale teprve v tomhle filmu naplňuje přísliby ze svého kontroverzního, ale suverénního debutu Fruitvale Station. Životem a krví pulzující žánrový hybrid je nepředvídatelný, múzický, šťavnatý, provokativní i vtahující. Elegantní hybrid gangsterky, rytmikálu a upířího hororu vybere všechny zrádné žánrové zákruty a servíruje filmovou zábavu, která je stejnou měrou vděčná jako inteligentní. Když už recykluje, pak s plným vědomím a nakažlivou sebeironií. Filmaři jako Coogler ukazují, čím by mohl Hollywood být, kdyby se nebál vlastního stínu. Hříšníci se ho nebojí. Jako každý správný vampýr totiž žádný nevrhají.
Special mentions:
Sny (Drømmer, r. Dag Johan Haugerud)
Drobná nehoda (Yek tasadef sadeh, r. Jafar Panahi)
Dívka s jehlicí (Pigen med nålen, r. Magnus von Horn)
Slyšíš mě? (Sorda, r. Eva Libertad)
Jedna bitva za druhou (One Battle After Another, r. P. T. Anderson)
Little Trouble Girls (r. Urška Djukić)
Drsné pravdy (Hard Truths, r. Mike Leigh)
Autobus naděje (The Lost Bus, r. Paul Greengrass)
Sorry, Baby (r. Eva Victor)
Na druhé straně léta (r. Vojtěch Strakatý)
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
