Nejlepší knížky na jaro

03073214.jpeg
03073214.jpeg
0:00
/
0:00

V Česku vychází každoročně mnohasetmetrová řada knih. Hrozivě obrovitánská knihkupectví jsou pořád nacpaná k prasknutí. A mezi všemi těmi ponurými severskými detektivkami, kuchařkami s televizními tvářemi na přebalech a ženskými romány je někdy těžké najít cosi, co stojí za to číst. Proto jsme vybrali pár úplně čerstvých titulů, pro které se podle nás vyplatí těmi záplavami zboží prohrabat.

Klára Fleyberková doporučuje:

Ondřej Lipár: Komponent (Fra, 2014)
Útlounký svazek nových básní mladého autora Ondřeje Lipára vychází po dlouhých deseti letech od jeho debutu Skořápky. A i když tuhle knížku s přehledem přečtete během dvacetiminutové cesty tramvají, zanechá ve vás dojem na mnohem déle. Lipár totiž dokáže s mrazivou přesností popsat každodenní žití a učinit všednost naprosto nevšední. Očima bystrého pozorovatele nahlíží současnou „regálovou dobu“ a nečekaně ostře zařezává přesně tam, kde nás to všechny bolí nejvíc. Čekat na jeho další knížku celou dekádu se tedy rozhodně vyplatilo.

Olga Tokarczuková: Okamžik medvěda (Host, 2014)
Okamžik medvěda není další román Olgy Tokarczukové. Je to kniha, která prostřednictvím fejetonů, novinových glos či zápisků z cest přináší obraz jejího myšlenkového světa, jakousi její osobní filozofii. Tu, která je alespoň mírně čitelná v každé její knize. Tokarczuková je totiž žena s názorem a touhou tenhle názor literaturou předávat. Staví se kriticky vůči současné společnosti, popkultuře, politice, proti pravidlům takzvaného lifestylu, proti slepému náboženství i proti nacionalismu. Nic z toho ale tupě nehaní, jen dokáže zaujmout stanovisko a mluvit, nebo spíš psát o tom, kde nás tlačí bota. Kniha Okamžik medvěda je tak vlastně koncentrát myšlenek, které jsou jindy rozředěné v románové formě. A přitom nic neztrácí.

Karolína Demelová doporučuje:

Jonáš Zbořil: Podolí (Host, 2013)
Jonáš Zbořil je básník, hudebník, náš kolega a taky kamarád. Budiž to vnímáno jako přiznání neobjektivního nadšení z toho, že jsme se konečně dočkali vydání jeho první sbírky Podolí. Jeho básně už leckdo zná z mnoha různých časopisů a literárních serverů nebo třeba z jeho blogu. Tam jsme taky mohli online sledovat zrod jeho sbírky, zmítání se mezi nadšením a pochybnostmi, nerozhodnost ohledně názvu knihy nebo si prohlížet fotky pražských zákoutí, která možná dala vzniknout některým veršům. Podolí je vykachlíčkovaný bazén, spodní proudy velkoměsta, temné vody samoty, oceán mezi kontinenty. Je to sbírka, do které se musíte ponořit bez osmělení a s vědomím, že vás pravděpodobně s sebou strhne dolů.

03073239.jpeg

Jiří Trávníček: Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy (Host, 2013)
Díky Jiřímu Trávníčkovi a jeho dlouhodobému výzkumu už víme, co, kolik, kdy a jak čteme. Po statistikami „vyfutrovaných“ knihách Čteme? a Čtenáři a internauti tentokrát přišel s trochu odlišnou koncepcí: sesbíral 33 čtenářských životopisů spisovatelů, nakladatelů, knihkupců nebo překladatelů, které nechal vyprávět o důležitých knihách jejich života a jejich čtenářských rituálech. Publikaci Knihy a jejich lidé tak můžeme číst jako neoficiální seznam doporučené – a doporučení hodné – četby, jako poctu čtení a knihám, ale taky jako až nečekaně intimní zpovědi lidí, kteří utvářejí literární život v Česku.

Jonáš Zbořil doporučuje:

Pavel Růt: Labyrintem pražského tajemna (Argo, 2013 – druhé, rozšířené vydání)
Nový román Miloše Urbana, mimo jiné přeborníka na tajemnou a tajnou Prahu, ještě pořád nevyšel. Tak co mezitím bloudit s Urbanovým dvorním ilustrátorem Pavlem Růtem? Známý knižní grafik vás provede po pražských pověstech a legendách i tajných místech. Tahle kniha by neměla chybět v knihovnách pražských chodců, ale ani milovníků knih jako artefaktů. Z Labyrintu pražského tajemna jsou cítit staré, zaprášené bichle v koutech dávno zavřených krámů.

Umberto Eco: Zpověď mladého romanopisce (Argo, 2013)
Zpověď mladého romanopisce vás bude zvlášť bavit, pokud máte až akademický elán stát se spisovatelem a nevadí vám při čtení hodně přemýšlet. Eco vám prozradí, jak při psaní románu Jméno růže měřil chodby klášterů, aby věděl, jak dlouhé mohou být dialogy mezi mnichy, kteří jimi procházejí. Napoví vám, co čekat od svých modelových čtenářů, nebo vás donutí přemýšlet o rozdílech mezi fiktivními a skutečnými postavami. Pozor ale, ať vás moc nerozčílí občasná nafoukanost Umberta Eca.