To nejlepší z Varů, epizoda 1: Vítěz festivalu provokuje nacionalisty a nebere rukojmí

10. červenec 2018
Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

„Vítejte na premiéře filmu, který má čtyři hodiny. Tedy, on má dvě dvacet, ale bude vám to připadat jako čtyři hodiny.“ Těmito slovy uvedl rumunský režisér Radu Jude svou novinku nazvanou  Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři na druhé karlovarské projekci. Měl za sebou už premiéru, kterou postihl hromadný exodus diváků. Není se co divit. I na největším českém filmovém festivalu pořád přežívá mýtus, že filmy by měly být hlavně příjemné a snadno stravitelné.

Pozdější rumunský vítěz hlavní soutěže je úplným opakem. Devastuje veškeré komfortní zóny, když otevřeně zkoumá podstatu národní identity a nacionalismu, konfrontuje diváky s neochotou čelit nepříjemným historickým událostem i vlastní lenosti, zároveň zpochybňuje možnosti uměleckého ztvárnění historických hrůz. Přitom neváhá dlouze citovat Isaaka Babela či Hannah Arendtovou a místy připomíná spíše sofistikovanou disputaci o vnímání masakrů v novodobých dějinách Evropy, o tom, jak z vlastní historie i přítomnosti rádi vytlačujeme konfliktní příběhy, které vypovídají negativně o nás samotných.

Výchozí situaci filmu představuje snaha mladé dokumentaristky uspořádat davovou inscenaci ve veřejném prostoru u příležitosti oslav konce 2. světové války. Namísto národního heroismu ale chce před publikem rekonstruovat odpudivou kapitolu národních dějin – aktivní podíl režimu generála Iona Antonesca na masakru židů v Oděse v roce 1941. Rumunská armáda zde podle některých historických pramenů projevila takovou míru iniciativy, která lehce vyvedla z míry i nacistické pohlaváry. Idealistická a prudká hrdinka se pochopitelně musí potýkat s nedůvěrou místní administrativy i různorodými povahami, které tvoří živý materiál pro její provokativní představení.

Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři je dalším radikálním výhonkem rumunské nové vlny. Pomalé tempo, realistické, dokumentaristické snímání, náročně aranžované dialogy v dlouhých záběrech – Radu Jude potvrzuje pověst autora, který naplňuje svérázné a obtížně stravitelné koncepce. Nejít divákovi na ruku, nekonejšit ho laskavým humorem, nedávat mu zadarmo jakékoli odpovědi; tenhle film se zdánlivě může jevit jako obří festivalový naschvál a výsměch.

Ve skutečnosti se jedná o podvratnou, myšlenkově bryskní a svým potměšilým způsobem nesmírně vtipnou hru s realitou a fikcí, faktem a inscenací. Barbaři k náročnému tématu přistupují bez smířlivosti a povrchnosti podobně laděné taškařice Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově. Komediální prvky nejsou úhybným manévrem, ale naopak zesílením nebanálních myšlenek a prohloubením analýz rumunské společnosti, jejíž současný stav je v něčem symptomatický pro většinu východního bloku zmítaného nacionalistickými běsy a živeného prošlými dějinnými konzervami. 

Judeho snímek, v němž díky producentovi Jiřímu Konečnému najdeme i výraznou českou stopu, je inspirativním prolnutím slavné rumunské revoluční frašky 12:08 na východ od Bukurešti, Borata pro intelektuály a břitké eseje demaskující přetrvávající ignorantství a nenávist, která stále klíčí v davu. Bohužel zároveň potvrzuje, že filmy, které jdou až na dřeň těchto témat, zdejší diváci spíš bez zájmu opouštějí. Vlastně tak stvrzují krkolomný, ale výstižný název zaslouženého vítěze karlovarského festivalu. 

Hodnocení: 80 %