„Nejsou to jenom obchody, je to komunitní centrum,“ říká Kateřina Šedá o své Tržnici Bojárt

26. červen 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Netradiční průvodce oblastí kolem brněnského Cejlu od Kateřiny Šedé

„Dlouho jsem přemýšlela nad tím, k čemu mám tu tržnici přirovnat, protože ona je to opravdu taková pevnost, uzavřený svět sám pro sebe. Pořád je tam rok 1980, nic se tam nezměnilo, ani chování těch lidí. Posádka tržnice pořád sedí na stejných místech, čekají na těch svých stanovištích, až je lidi obejdou,“ popisuje Kateřina Šedá, proč bratislavskou tržnici pro svoji poslední věc pojmenovala pevnost Bojárt.

S umělkyní, která svoje sousedy odvezla do Berlína, aby tam přelézali svoje ploty, a obyvatele Bedřichovic u Brna přesadila na čas před londýnskou Tate Modern, jsme mluvili o Bojártu, o brněnském Cejlu, kde začíná svůj další projekt, a taky o Silicon Valley, kde dávala dohromady místní verzi Guinnessovy knihy rekordů.

Minulou sobotu jsi na brněnském Ghettofestu se skupinkou teenagerů představila, jak stálo v anotaci, netradičního průvodce oblastí kolem brněnského Cejlu. Jaký přesně průvodce ve vašem podání bude?
Cílem nebylo vytvořit průvodce hned, teď je to vlastně ve fázi, která je určená k tomu, abych tu lokalitu vůbec poznala. Pak z toho teprve má vzniknout nějaká větší akce, je to delší projekt. Já jsem typický občan Brna, kterému rodiče říkali, že se tomu místu má vyhýbat, a v podstatě ho vůbec neznám. Vytvořila jsem si představu o tom, jak to tam vypadá, kdo tam bydlí, že je lepší na té zastávce nevystupovat, a s tím jsem do toho místa přišla. A hned na začátku, když jsme žádali o grant, tak jsme do toho zapojili 6 teenagerů ze Zastávky u Brna, se kterými už pracuju na něčem jiném. Chtěli jsme je s tím propojit, přišlo mi zajímavé, že i oni se budou měnit, protože mají ty stejné předsudky jako já.

Stejně jako mám ty klasické předsudky vůči téhle lokalitě, tak mám i předsudky vůči tomu, jak takového průvodce vůbec dělat, podle mě tady klasický průvodce vůbec vyrobit nejde, není tu nic, co by se dalo nějak popisovat. Ale hlavně: když jsme si tu lokalitu prošli, tak já jsem na ni několikrát změnila názor, ti lidé jsou úplně jiní, než jsem si myslela.

03417959.jpeg

Jak jsou jiní?
Nesetkala jsem se tam třeba s žádným klišé, co se o Romech říká, co třeba dělají nebo co říkají, jací jsou. My jsme na začátku dělali rozhovory s každým, koho jsme potkali na ulici, a mě to tak strašně překvapilo! Musím se k tomu přiznat, protože to bylo něco neuvěřitelného. Když to porovnám s lidmi, se kterými pracuju na vesnicích, což jsou lidi, kteří přede mnou často zabouchnou dveře, mají hrozně moc různých předsudků, jsou pořád naštvaní, tak tady byli všichni příjemní, sympatičtí, zvali nás na kávu, měli rozumné názory…

My jsme si nejdřív říkali, že tam budeme tak dvě hodiny a budeme chtít domů, ale nakonec jsme tam byli do večera a vůbec se nám nechtělo pryč. To bylo první velké překvapení a pak to pokračovalo na Ghettofestu. Myslím, že řada lidí by se od Romů mohla učit, pokud jde třeba o otevřenost. Většinou, když za někým přijdu, už má názor hotový a vlastně ho moc nezajímá, co říkám, tady to bylo úplně něco jiného.

Ty jsi zvyklá pracovat s lidmi, které znáš, nebo alespoň s lidmi, jejichž prostředí je ti známé. Jaké to teď pro tebe je pracovat třeba na Cejlu nebo v Bratislavě, kde jsi byla nedávno? Na obou místech jsi pracovala v podstatě podle zadání.
Ono to není poprvé, už jsem takové věci dělala třeba v zahraničí. Někdy je to naopak těžší pracovat s lidmi, které člověk zná, třeba s vlastní rodinou. Těmto v uvozovkách zakázkám jsem se každopádně dlouho vyhýbala, chtěla jsem si konkrétní místo vždycky vybrat sama, přišlo mi, že ten důvod se nedá objednat. Ale potom mě někdo párkrát někam pozval a já jsem to chtěla zkusit. Tak jsem si říkala, že bych tenhle princip mohla proložit tou prací, co dělám normálně, protože já sama bych si nikdy nevybrala, že budu třeba něco dělat v Silicon Valley, proč bych to dělala? Když mě tam ale pozvali, byla to nakonec fakt důležitá zkušenost.

To je jenom příklad, nebo jsi opravdu něco dělala v Silicon Valley?
Jo, jo, já jsem tam dělala projekt od roku 2013 do roku 2014, tady se o tom moc neví, pozvala mě tam MOMA v San Francisku. Pozvali tehdy víc umělců a dělali takový projekt: chtěli zjistit, kdo vlastně žije ve městě Los Altos, to je město v Silicon Valley, kousek od Googlu, jsou tam nejbohatší lidé z celých Spojených států. Je to město, které je starší, ale nastěhovali se do něho noví lidé. Pro mě to bylo, v porovnání s tím, co znám, ještě odlišnější prostředí než bratislavská tržnice nebo brněnský Cejl. Taky jsem se tam zpočátku trápila, nevěděla jsem, co tam budu dělat, protože při všech rozhovorech všichni říkali, že je tam všechno perfektní. Na všechno říkali „everything is perfect“.

03417960.jpeg

Pak mě po dvou měsících napadlo, že to je ten největší problém toho místa – že si všichni myslí, že je všechno skvělý. Že mají nejlepší školy, nejlepší auta, protože každý tam má v garáži dvě Tesly. Když ale na jednom místě bydlí ti nejlepší z nejlepších, tak že se z nich stanou postupně průměrní. Teprve tehdy jsem zjistila, co bych na tom místě chtěla dělat, udělala jsem soutěž inspirovanou Guinnessovou knihou rekordů, lidé měli přihlašovat svoje vlastní rekordy a potom z toho vyšla Guinnessova kniha Los Altos. Oni si nejdřív mysleli, že hledám prostě světové rekordmany, kteří bydlí v tomto místě, ale já hledala držitele jakýchkoliv rekordů, každý je držitel rekordu, jenom ho musí nějak definovat. První se přihlásil starosta s tím, že je nejmladší starosta Los Altos, tak bylo jasný, že vyhraje, ale lidi se tam přihlašovali i s úplnými bizarnostmi, s absurdními sbírkami kachniček, drobností, s upomínkami na Elvise Presleyho, nejstarším mobilem, nejlepším piknikem psů…

Najednou se celá ta uzavřená lokalita, kde na ulici člověk nikoho nepotká, odprivatizovala. Najednou člověk viděl, co je za těmi domy. Hrozně se jim to líbilo a chtějí v tom teď pokračovat. Tak to byli nejodlišnější lidi od těch, které normálně vídám. Ale k těm zakázkám… V Maďarsku jsem taky dělala poznávací soutěž se šesti sty rodinami, taky jsem tam nikoho neznala, v německé vesnici jsem s třemi sty místními lidmi zpracovávala ducha té obce. Takže tak normálně pracuju, střídám to.

Když lidi z Los Altos vytáhli všechny svoje bizarnosti, tak se možná nakonec zdáli úplně stejní jako nejchudší lidi z nějaké třeba jižanské vesnice?
To bylo úplně neuvěřitelný, s čím oni přicházeli. Ale ano, v podstatě jsou to úplně obyčejní lidi, já jsem chtěla ukázat, že ta normálnost je nejdůležitější.

Další tvoje věc se odehrávala v Bratislavě, dělala jsi tam hru nazvanou Tržnice Bojárt v místní tržnici. Jaká byla pravidla té hry?
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, k čemu mám tu tržnici přirovnat, protože ona je to opravdu taková pevnost, uzavřený svět sám pro sebe. Člověk tam vleze a připadá si jako v roce 1980, tam se opravdu nic nezměnilo. A paradoxně se nezměnilo ani chování těch lidí, kteří tam tráví dny. Je to opravdu takové komunitní centrum, člověk tam potkává pořád ty stejné lidi, skupinku starších občanů, kteří tam prostě všechno znají. Přirovnala jsem to k pevnosti Boyard i kvůli tomu, že ta posádka tržnice tam pořád sedí na těch stejných místech, čekají na těch svých stanovištích, až je lidi obejdou. Pravidla byla velmi jednoduchá, vytvořili jsme katalog podobný obyčejným katalogům ostatních obchodních center… Ona taky ta tržnice krachuje právě kvůli těm obchodním centrům, uvažuje se o její budoucí existenci…

03417953.jpeg

... což byl, předpokládám, důvod, proč tě tam pozvali.
Jasně, to byl jeden z nich, upozornit na to, v čem je kvalita té tržnice. Ukazovala jsem na vztahy těch trhovců, šlo mi o to zdůraznit, že při nákupu jde i o jiné věci než o body na věrnostní kartu. Taky jde třeba o to se s někým potkat, zkrátka, že ten nákup může mít i jinou funkci než jen utratit peníze. Vyfotili jsme během 14 dnů 300 věcí, které nebyly na prodej, byla to třeba tetování trhovců, jejich vlasy, vousy, poprsí, všechno, co na nich vidíš. Potom vybavení obchodů, nápisy, dekorace a pak architektura samotné tržnice. To jsme dali do toho katalogu a s otázkami na to, kde co člověk v tržnici může najít, jakou to má barvu atd. Pak museli soutěžící poznat co nejvíc věcí, aby se dostali do finále. Šlo taky o to, aby mezi sebou navázali nějaký všední kontakt, což se hned podařilo. Já jsem si od začátku myslela, že je to strašně těžké, ale všichni trhovci jim tak pomáhali, takže někteří lidé měli celý ten katalog vyplněný. Finále pak spočívalo v tom, že museli katalog vyplnit celý zpaměti.

Jak se lidé do soutěže přihlašovali?
Různě, někteří to našli na internetu, někteří se o tom dozvěděli z novin, někteří přímo z tržnice, byli to třeba příbuzní trhovců. Sami trhovci se účastnit nesměli, měli by to jednoduché. Bylo to dost široké penzum lidí, rozhodně ne umělci, bylo to zaměřené na širokou veřejnost a ta přišla. Když přišel první člověk, říkal: „No, to já asi nevydržím tady takhle hledat,“ ale zrovna on byl jeden z těch, kteří tam pak byli úplně celou tu dobu, oba dva dny od devíti do šesti, celou dobu chodili po tržnici a hledali, byli tam fakt šílení lidé. Oni už to tak znali, že jenom otevřeli katalog a říkali: „Jasně, tady jsou oční stíny Eriky, to vím, to má támhleten…“ Podmínkou peněžní výhry pak bylo to, že to museli celé utratit v tržnici a u všech trhovců.

03417955.jpeg

Pořád si říkám, jak se ti tvoje věci dávají do výstavních prostorů, už jsi na to zvyklá, nebo to bereš jako něco nadbytečného?
Jak u čeho, u něčeho je to úplně zbytečné, to uznávám. U něčeho to taky vůbec nedělám, třeba v Los Altos byla výstava prostě v kanceláři té soutěže, proto taky moc neříkám, že jsem měla výstavu v Silicon Valley. Je ale pravda, že mám některé věci, které jsou fakt obří, třeba když moje babička kreslila obchod. Já to v téhle velikosti nemám kde jinde ukázat, než v galerii. Ale ano, není to pro ně dělané. U něčeho mě nutnost dát tu věc do galerie motivuje, abych přicházela na různá řešení, ale nemůžu říct, že bych to vyhledávala.

Za poslední tři roky se mi z galerijního systému docela podařilo vypadnout a jsem ráda. Spolupracuju spíš s organizacemi, které dělají věci ve veřejném prostoru, ty částky jsou nesrovnatelné a já můžu udělat cokoliv, festival, soutěž… Nikdo na ně netlačí, že to musí být pak někde v nějaké galerii na prodej. Myslela jsem si, že bych mohla být třeba ještě svobodnější, že by si takovou věc třeba objednala radnice. Narazila jsem ale na problém, že radnice na to kladou politické podmínky. Třeba že se to musí „líbit všem“, takže jsem teď vůči tomu ještě ostražitější než vůči galeriím. Často je to prostě obyčejná politická objednávka, co oni chtějí.

Hledáš si nějakou hlavní spojnici věcí, které děláš? Je to tak, že jsi hledačka problémů a z těch pak tvoříš? Říkáš často, že tě zajímají místa, kde není „nic“. Jde vždycky o to, vytvořit nějakou energii v mrtvém místě?
Mně ta místa nepřipadají mrtvá, ale je pravda, že problém hledám vždycky, že je tou spojnicí. Inklinuju k tomu jít po nějakých vizuálních problémech, mám pocit, že mě dovedou k něčemu hlubšímu. Někdy je to složitější, není třeba nic vidět, takže musím někde něco slyšet nebo mi to někdy musí někdo říct. Ale rozhodně se bez toho nehnu.

03417957.jpeg

Nad čím tě baví přemýšlet v poslední době?
Dostala jsem se do takové fáze, že už ani nevím, jestli mě to baví, i když samozřejmě to tam nějak pořád je. Pracuju na třech nebo čtyřech věcech zaráz a není moc prostor, abych si sedla a přemýšlela nad něčím novým. Někdy je to fakt jenom práce, která se musí oddřít, někdy musím obejít těch 300 domů nebo nafotit těch 300 předmětů. Jasně, je to nějak i zábava, ale taky prostě jenom práce.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio