Největším překvapením OFFu byl Jens Lekman

7. srpen 2013

Radio Wave vyslalo na katovický festival OFF dva zástupce, moderátora Jonáše Zbořila a hudebního redaktora Jiřího Špičáka. Spojuje je nejenom podobný hudební vkus, ale především téměř desetileté přátelství. Nikdy se nehádají a na všem se shodnou, právě proto jsme reportáž z nejlepšího evropského festivalu pojali jako dialog, ve kterém se oba navzájem ujistili v tom, že na žádnou jinou hudební přehlídku už nikdy nepojedou.

Jonáš Zbořil: Polský OFF je první festival, který jsem ve svém životě milovníka alternativní hudby viděl. Do Katovic jsem se v roce 2010 rozjel hlavně kvůli projektům, které by člověk jinde neměl šanci vidět, třeba tehdy ještě docela neznámé Bear In Heaven nebo Tune-Yards. Letos mě na OFF opět přitáhla malá jména: avantgardní r’n’b zpěvák Autre Ne Veut, folkař Sam Amidon nebo introvertní elektronický producent Holy Other. Po skončení osmého ročníku OFFu, který si mimochodem loni odnesl cenu European Festival Award za nejlepší festival střední velikosti, už se mi za hudbou nechce jezdit jinam.

Jiří Špičák: Na OFFu jsem byl podruhé a stalo se mi to, co loni. Po skončení trenčínské Pohody, která se koná jenom o tři týdny dřív, propadnu pocitu, že je vlastně Pohoda docela dobrý festival. OFF mi ale následně ukáže, co všechno je na Pohodě špatně. Tam, kde jsou na Pohodě kolotoče, jsou na OFFu stánky s raritními vinyly. Tam, kde na Pohodě hraje balkánská dechovka nebo obstarožní punk, vystupují na OFFu špičky současné experimentální hudby. Pohoda je především opravdu o letní pohodě a odpočinku, OFF je pouze a jenom o hudbě. OFF Pohodu zkrátka přehrává ve všech kategoriích.

02941564.jpeg

JZ: K hudbě se samozřejmě dostaneme, k přitažlivosti OFFu ale zásadně přispívá i prostředí. Areál je zasazený v katovickém lesoparku, takže se neusmažíte jako na standardních festivalových letištích a večer před koncertem vašeho oblíbeného hudebníka si posedíte s pivem u romanticky nasvíceného rybníčku zarostlého rákosím.

JŠ: Možná i kvůli opravdu příjemnému prostředí jsme nepřebíhali od jednoho pódia ke druhému a dávali jsme si mezi jednotlivými koncerty nutné pauzy. Neviděli jsme zdaleka tolik vystoupení, kolik jsme teoreticky vidět mohli. Některé koncerty ale minimálně psychický odpočinek skutečně vyžadovaly.

JZ: Neplatí to ale pro první vystoupení, které pro nás OFF otevřelo. Losangeleská dvojice Nite Jewel And Peanut Butter Wolf se totiž rozhodla spojit kvůli sdílené lásce ke kultovní desce německých Kraftwerk Computer World, kterou během svého setu přehráli celou.

JŠ: Někomu samozřejmě mohlo vadit, že Nite Jewel a Peanut Butter Wolf k notoricky známým skladbám mnoho inovace nepřidali a desku přehráli skoro tak, jak ji natočili samotní Kraftwerk. Jako otvírák festivalu ale šlo o dost příjemnou věc, která v sobě spojila to, čím se vyznačuje vlastně celý OFF: přístupnost vyšinutého popu a poučenost historií experimentální hudby.

02941583.jpeg

JZ: Bezprostředně po Nite Jewel následovalo asi první zklamání. Ve stejném stanu hrálo všude chválené londýnské duo AlunaGeorge. Producenta a zpěvačku naživo doplnil taky basák a bubeník, vystoupení to ale nedalo vůbec nic navíc. Singl Your Drums, Your Love samozřejmě roztancoval úplně každého, ostatní songy byly průměrné. I když se Aluna Francis kroutila sebevíc, tohle vystoupení vyznělo naprázdno.

JŠ: AlunaGeorge mají silných několik singlů a jejich vystoupení to jenom potvrdilo, zbytek ale až nebezpečně připomínal bezpohlavní hudbu projektu Morcheeba, který kdysi dávno brázdil i české festivaly. AlunaGeorge byli zklamáním, to se ale nedá říct o headlinerech prvního dne The Smashing Pumpkins. Že jejich současná forma není úplně nejlepší, už jsem se přesvědčil na Pohodě, na OFFu zahráli prakticky stejně. Coververze Bowieho hymny Space Oddity obohacená o bezmála speed metalová kytarová sóla patří k věcem, které už nikdy v životě nechci slyšet. O hodně zajímavější byla v pátek večer Laurel Halo – nezahrála nic z ceněné desky Quarantine, svým velmi současným technem navázala spíš na aktuální EP Behind The Green Door. Laurel nebyla extrémně přístupná a ani se nevnucovala, podobná věc ale na festivalu, jako je OFF, prostě zaznít musí.

JZ: Druhý den mě koncertně potěšil daleko víc, než ten první. Bezkonkurenčně největší překvapení a taky pro mě asi nejlepší vystoupení připravil švédský písničkář Jens Lekman. Na pódium nastoupil v osm večer s úsměvem, který mu vydržel celou hodinu hraní. Podpořila ho basačka, houslistka, bubeník a malá krabička se samply – dohromady z toho byla obrovská vlna pozitivní energie, která se změnila v melancholii jen při písničce „A Postcard to Nina“, u které jsem si upřímně poplakal dojetím. Na Facebooku OFF festivalu se objevila fotka dívčí ruky s prstýnkem s podtitulem – OFF zásnuby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ti dva šťastlivci rozhodli pro svatbu na koncertě Lekmana.

JŠ: Hudba Jense Lekmana osciluje na pomezí mezi sofistikovaným skandinávským indie popem a něčím, co připomíná práci stand up komiků – právě proto dokázal udržet pozornost publika celou dobu a vytvořil atmosféru, která byla stejnou měrou optimistická a nefalšovaně letní a zároveň i melancholická. Zrovna u Lekmana bych ale nečekal, že bude takhle intenzivní. Rozhodně jedno z největších překvapení.

JZ: O chvíli později vystoupili na vedlejším otevřeném pódiu Skalpel, jediná polská kapela, která vydává na slavném labelu Ninja Tune. Skalpel nikdy nehráli nejoriginálnější variaci nu jazzu a to nejlepší mají určitě za sebou. Odehráli ale dost důstojný a místy dokonce velmi zábavný set doplněný o nápaditý vizuál, při kterém DJové obohatili nudný pohled na zahalený stůl tím, že na projekcích ukazovali, co přesně s jakými tlačítky a mixážními šavlemi dělají. Perfektní propojení vizuálu a hudby ale v sobotu večer předvedli headlineři Godspeed You! Black Emperor. A to i přesto, nebo možná proto, že devatero stydlivých muzikantů nechalo při hraní hlavní stage jenom minimálně osvětlenou. Nijak nekomunikovali s publikem, uzavřeli se do sebe a předvedli naživo to nejlepší, co se dá v žánru post-rocku najít. Nejsilnější momenty pro mě přitom byly v tichých pasážích. Co se týče zklamání sobotního večera, rozhodně se o něj postarala Američanka Julia Holter. Experimenty, které obohacují (i když prý už méně než na debutu) její druhou desku Ekstasis, se na živé vystoupení nedostaly, až překvapivě hodně chyběl druhý hlas a většina skladeb zněla prostě jako nikoho neurážející pop pro starší dámy.

02941589.jpeg

JŠ: Julia Holter pro mě byla rozhodně největším zklamáním celého OFFu, její hudba naprosto postrádala experimentální osten z první desky Tragedy nebo důmyslné vokální harmonie druhého alba. Spíše jsem měl pocit, že se Julia Holter nebezpečně rychle mění v jakousi indie verzi Norah Jones, což rozhodně není pochvala. Nakašírovaná instrumentace, zamyšlený saxofon, jazzové motivy, ale taky nedostatek energie a jiskry. Bude zajímavé sledovat, kam se Julia Holter vydá dál, z vystoupení na OFFu mám ale pocit, že cesty zpátky už pro ni není.

JZ: Náladu jsem si ale spravil při jednom z posledních koncertů té noci – v půl třetí vystupoval anglický producent Holy Other. Jeho debut Held z loňského roku považuju za výbornou desku, vystavěnou na osamělých vokálních samplech a pomalých beatech. Tancovat se na to nedá (což velká část publika asi snášela jen těžce), ale Holy Other nabízí tak přesvědčivou noční post-apokalyptickou atmosféru, že jsem nemohl odolat a celý koncert jsem sám pro sebe blaženě skučel. A to i přesto, že Holy Other na pódiu nedělal vůbec nic a až na asi dva mně neznámé songy odehrál skladby z Held stejně, jako jsou na desce.

Co se týče výborných koncertů, celkem bezkonkurenčně vyhrála neděle. Hned od pěti, kdy po většině domácích projektů nastoupily ty zahraniční, překvapil americký folkový zpěvák Sam Amidon. Hrál melancholické skladby, které jako by někdo složil na farmě kdesi ve Wisconsinu před 200 lety. Kudrnáč s vizáží středoškolského studenta a hlasem, že by se pro něj dalo vraždit, se ale nebál svůj jemný, smuténkový folk doplnit o občasné perkuse a taky ho prokládat vtipy nebo experimenty. Možná proto si vysloužil místo v experimentálním stanu. Za jeho umístění na téhle scéně ale spíš může fakt, že jejími kurátory ten den byli the Walkmen. Což je mimochodem velmi sympatický nápad – nechat dramaturgii jedné scény pozvanému hudebníkovi.

02941592.jpeg

JŠ: V oficiálním programu OFFu bylo u anotace k vystoupení r’n’b zpěváka Autre Ne Veut napsáno, že by se The Weeknd měl začít bát o svoji pozici. Podle neuvěřitelně intenzivního vystoupení by to ale mělo být přesně naopak. Autre Ne Veut, kterého doprovodila jedna vokalistka, naprosto s přehledem přesvědčil všechny posluchače, že největší jméno na poli nové vlny experimentálnějšího r’n’b je právě on. Z úplně jiného ranku pak bylo vystoupení indie rockové dvojice Japandroids, která na OFFu zakončovala svoje světové turné, a jejich uvolněnost a energie jasně naznačovala, že toho pořád nemají dost. Několik návštěvníků se u kulometného komba kytara-bicí oddala i nefalšovanému crowdsurfingu, což je třeba věc, která je na Pohodě striktně zakázaná. Další body navíc.

JZ: Úpadek energie naopak přišel na hlavní scéně, kde v neděli večer vystoupili Deerhunter. Zezačátku to vypadalo, že Bradford Cox a jeho kapela nemají tak docela náladu na hraní. A i když se Deerhunter těší bezpodmínečné chvále serveru Pitchfork, pravda je, že jejich skladby často postrádají nosný nápad – na koncertě se to projevilo nedostatkem katarze. Na druhou stranu jsou Deerhunter jedna z mála kapel, která byla schopná počáteční únavu a nezájem převrátit ve velmi slušnou show. Bradford Cox s postupem večera pookřál, víc začal komunikovat s publikem. Upřímně se svěřoval, jak ho štve nenávist vůči homosexuálům v Rusku a dostal přitom ode mě bod za to, že sena rozdíl od jiných umělců dokázal vyhnout neupřímnému patosu.Plusové body přišly taky za epochální závěr koncertu, skladbu Monomania z letošní stejnojmenné desky. Bradford Cox se navíc postaral o zdánlivě banální vtípek, na který ale nějakou dobu nezapomenu – to když si v předposlední „Back to The Middle“ při verši „Your hair is falling out now“ na pouhé dvě vteřiny sundal paruku, o které jsem si celý večer myslel, že je to jen směšný rockový účes. Touché, Bradforde.

02941596.jpeg

JŠ: Jakkoliv se Deerhunter během svého vystoupení stále zlepšovali, pořád se člověk nemohl vyhnout pocitu, že jde jenom o jakousi předkapelu k My Bloody Valentine, bezkonkurenčně největšímu jménu celého festivalu. Aktuální album m b v, kterým skupina přetnula dvaadvacet let dlouhou nahrávací pauzu, schytalo pozitivní recenze, hrozba, že jejich koncert bude jenom nostalgickým odvarem pro stárnoucí posluchače, byla ale stále aktuální. Rozpustila se ale po prvních minutách, během kterých začalo být jasné, že zvuk My Bloody Valentine je natolik unikátní, že není vůbec podřízený času a ani běžnému kontextu populární hudby. My Bloody Valentine v čele s šedivějícím Kevinem Shieldsem a zpěvačkou a basistkou Bilindou Butcher přehráli všechny svoje slavné hity a podstatnou část kultovní desky Loveless, zazněly ale i skladby ze zmíněné nové desky, které svojí intenzitou za slavnějšími předchůdci nijak výrazně nezaostávaly.

Organizátoři festivalu a i samotní My Bloody Valentine na sociálních sítích důrazně doporučovali špunty do uší a především v poslední skladbě, kterou Shields protnul skoro desetiminutovým dronem připomínajícím startující tryskáč, byly opravdu potřeba. I přes hlasitost ale byla jejich hudba téměř spirituální, velmi pečlivě vystavěná a zároveň organická a neustále se měnící. Jeden z návštěvníků několikrát vykřikl, že není slyšet zpěv, a pěstí hrozil směrem ke zvukaři. Tisíce lidí ale hudbu My Bloody Valentine pochopili a naladili se na stejnou vlnu. To se dá ostatně říct o celém festivalu – OFF je samozřejmě skvělým hudebním zážitkem a pyšní se téměř dokonalým zázemím, nejlepší pocit má ale člověk z toho, že tři dny stráví mezi lidmi, kteří hudbu vnímají podobně jako on.

Spustit audio