Nejzásadnější tracky dekády, která z popu znovu udělala slušné slovo

Nejzásadnější tracky dekády
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nejzásadnější tracky dekády

Členové hudební redakce Radia Wave vybrali deset tracků, které pro ně charakterizují uplynulou dekádu v populární hudbě. Do rotace v našem playlistu tento týden zařazujeme opravdu jen ty nejzásadnější bangery, které koketují s věčností.

Kanye West – Ultralight Beam

Credits: Kanye West, Chance The Rapper, Kirk Franklin
Label: Getting Out Our Dreams II
Album: The Life of Pablo (2016)

Na cestu věčně zhrzeného génia Kanye Westa minulou dekádou se nabízí nesčetně pohledů. Většina z nás je ale rozkročená mezi obvyklými extrémy: Kanye se zbláznil či Kanye už je o tolik kroků napřed, že jeho šílenství doopravdy doceníme až zpětně. Ultralight Beam z alba The Life of Pablo z roku 2016 je nejlepším příkladem bodu zlomu. Hit, na který dnes vzpomínáme, protože jsme jeho jazyk pochopili až ve chvíli, kdy čistokrevný gospel Jesus Is King vyložil všechny karty Kanyeho hry, jejíž pravidla snad zná alespoň on sám.

Mitski – Your Best American Girl

Credits: Mitski Miyawaki
Label: Dead Oceans                                                                                                     Album: Puberty 2 (2016)

Skladba Your Best American Girl od americko-japonské písničkářky Mitski je dodnes kritiky ověnčená celkem zbytečnou nálepkou písně, kterou to zpěvačka umně „natřela indierockovému světu mladých bílých mužů“. Sama Mitski si ale stojí za naoko přízemnějším konceptem tklivého lovesongu o platonické lásce. A přímočarých lovesongů, které se neštítí aktualizovat tradiční rocková gesta a zároveň svou výpovědní hodnotou dokážou během tří minut to, co například taková Lana Del Rey nezvládla za celou svoji kariéru, bychom za poslední dekádu stěží napočítali na prstech jedné ruky.

Future – Mask Off

Credits: Nayvadius Wilburn, Leland Wayne
Label: Freebandz, Epic, Sony                                                                                Album: Future (2017)

Atlantský „narkonaut“ Future si většinu dekády užíval status undergroundové hvězdy, jeho největší hit přišel v roce 2017 s Mask Off. Vystoupal s ním až na páté místo amerického žebříčku. Producent Metro Boomin do skladby z Futureovy eponymní desky vysamploval píseň z muzikálu Selma z konce 70. let a flétnová melodie zafungovala jako skvělý aurální virus. Mask Off nedávno použili třeba tvůrci animovaného seriálu Rick a Morty. Geniální vědec je totiž také fanouškem Futurea. 

Frank Ocean – Ivy

Credits: Frank Ocean, Om'Mas Keith, Rostam Batmanglij, Malay Ho
Label: Boys Don't Cry                                                                                               Album: Blonde (2016)

Na své druhé studiové desce Blonde dokázal Frank Ocean smíchat zvuk současného R&B s bělošským indie rockem a obzvláště v druhé písni desky se mu to povedlo skoro dokonale. Při natáčení Ivy s ním ve studiu seděli Rostam Batmanglij – tehdy ještě člen Vampire Weekend a producent Om'Mas Keith, který má za sebou písně s Erykah Badu nebo Andersonem Paakem. Ivy nikdy nevyšlo na singlu ani nedostalo klip, umístilo se ale ve výročních žebříčcích a kritici psali, že zní, jako když „Usher zpívá s Deerhunter“.

Vampire Weekend – Step

Credits: Rostam Batmanglij, Ariel Rechtshaid, Ezra Koenig     
Label: XL                                                                                                             Album: Modern Vampires of the City (2013)

Zatímco Frank Ocean si vypůjčuje do svého R&B prvky indie, Vampire Weekend na to šli v singlu Step z roku 2013 opačně. Do skladby z desky Modern Vampires of the City vysamplovali motiv ze skladby Step To My Girl hiphopové skupiny Souls of Mischief. Když ho obalili do zvuků spinetu a klavíru, vznikla neodolatelná melancholická balada o dospívání. Později píseň dostala i remixy, do nichž vstoupili i rappeři – v remixu se objevuje třeba Danny Brown. Jeden z největších hitů roku dostal jen lyric video, v němž figurují záběry na New York připomínající úvodní sekvenci z filmu Manhattan Woodyho Allena.

Sufjan Stevens – Should Have Known Better

Credits: Sufjan Stevens
Label: Asthmatic Kitty
Album: Carrie & Lowell (2015)

Po ztroskotaném plánu na natočení padesáti desek pro padesát amerických států a opulentní nahrávce Age of Adz bylo jasné, že se písničkář a skladatel Sufjan Stevens musí obrátit zpátky. Dál už to nešlo. A také to udělal – na akustické desce Carrie & Lowell minimalistickým jazykem vypráví příběh své mrtvé matky a nevlastního otce. Tentokrát k tomu nepotřebuje sbory ani smyčce nebo hoboje – zpívá s akustickou kytarou, pomocí intimních veršů otevírá posluchači svět svého dětství a definitivně tím dokazuje, že patří k nejvýraznějším písničkářům své generace. 

Joanna Newsom – Sapokanikan

Credits: Joanna Newsom
Label: Drag City
Album: Divers (2015)

Joanna Newsom byla před vydáním alba Divers v podobné pozici jako Sufjan Stevens. Tahle harfenistka, klavíristka a především zpěvačka a skladatelka měla za sebou víc než dvouhodinové trojalbum Have One On Me, na kterém se odchýlila od amerického folku a vstoupila spíš někam na území Kate Bush. Na desce Divers se pak od folkové tradice definitivně odstřihla – album se spletitými texty, rytmickými změnami a nestandardními formáty skladeb se blíží spíš sedmdesátkovému prog rocku. Ani to ale neprozrazuje, jak nahrávka doopravdy zní: jedenáct let od první desky se Joanna Newsom ocitla ve světě, kam se za ní odvažuje jenom málokdo. Pětiminutový singl Sapokanikan má v sobě tolik nápadů, že by z něj jiní udělali dvě celé desky. 

Oneohtrix Point Never – Animals

Credits: Daniel Lopatin
Label: Warp Records
Album: Garden of Delete (2015)

Americký umělec a experimentátor Daniel Lopatin nabíral zkušenosti na newyorské noisové scéně, poté se nějakou dobu věnoval renesanci analogových syntezátorů a pod přezdívkou Chuck Person položil základy internetového subžánru vaporwave. To nejplodnější období jeho kariéry ale začalo s deskou R Plus 7 (2013) a pokračovalo jeho vrcholným dílem Garden of Delete (2015). Lopatin, poučený společným turné s Nine Inch Nails, přimíchal do svého paranoidního soundu ozvuky rockových kytar, středověké motivy a především všudypřítomný pocit apokalypsy, kterou zabalil do příběhu dospívajícího mimozemšťana Ezry, jehož emocionální veletoče na albu prožíváme. Zdálo se to nepravděpodobné, ale s touhle deskou zároveň začal Lopatin pronikat do mainstreamu. Začal chystat kolaboraci s Davidem Byrnem a v klipu k tracku Animals mu dokonce hraje Val Kilmer. A je to opravdu příjemná podívaná. 

Dean Blunt – Blow 2

Credits: Dean Blunt
Label: Hyperdub
Album: Black Metal (2014)

Dean Blunt, který původně fungoval v hypnagogickém duu s Ingou Copeland Hype Williams, má pod svým vlastním jménem hned několik zajímavých a důležitých zářezů. Vedle introspektivního Redeemera nebo alba The Narcissist II je to také nahrávka z roku 2014 nesoucí název Black Metal. Blunt se na ní víc odkopal a odhalil svou lásku k tradičnímu popu, a i když na ní najdeme hned několik abstraktněji laděných skladeb nebo hlukových ploch, tak také řadu těch, které mají až tradiční písňovou strukturu a ve kterých sampluje kytarové smyčky ze starých kytarovek. V kombinaci s jednoduchými, údernými, melancholickými i temnými texty vytváří silný koktejl. Blunt zároveň v minulém desetiletí potvrdil svou roli jednoho z nejzvláštnějších a nejtvrdohlavějších tvůrců, který je ve svých vizích hudby, lásky i společnosti tak trochu pořád o krok napřed. Nasvědčuje tomu i jeho tvorba pod monikerem Babyfather nebo předloňská nahrávka Soul On Fire, včetně doprovodné performance, kterou odpremiéroval právě v Praze na podzim roku 2018.

Total Control – Meds II

Credits: Mikey Young, Daniel Stewart, Al Montfort
Label: Iron Lung Records
Album: Henge Beat (2011)

Total Control, australská postpunková kapela zformovaná okolo hudebního guru místní scény Mikeyho Younga, se vyprofilovala jako zásadní výstup veškerého postpunkového revivalu. Kousavé politické texty, náčrty vnitřního prožívání, uhrančivé melodie a především kreativní posouvání hranic žánru. Total Control nectili ani nedodržovali mantinely post punku už od počátku a dokázali tak vytvořit svou vlastní unikátní metodu a rozpoznatelnost. Vše vyvrcholilo na desce Typical System (2014), ve které se mísí elektronické krajiny s popovými songy i punkovými vypalovačkami. Jasnou linii ovšem nastavili už u své první dlouhohrající nahrávky Henge Beat, kterou vychytalo vydavatelství Iron Lung Records, které se zaměřuje nejen na hardcore punk, ale na všechno, co zní nově a zajímavě. 

 

Kam se za posledních deset let hnula populární hudba? Poslechněte si výběr toho nejlepšího z uplynulé dekády.