„Někteří lidé pijí, protože nesnesou být sami sebou, přestat je nedonutíte,“ říká adiktolog
V Česku je podle Aleše Kudy, ředitele NEO centra pro léčbu závislostí, až půl milionu lidí, kteří alkohol zneužívají. Pokud se ale sami nerozhodnou, že chtějí svou závislost léčit, pak prý téměř neexistují možnosti, jak je donutit. Podle Kudy je problém, že společnost je k pití příliš tolerantní. V Česku je přijatelné pít kdekoliv a v jakémkoliv množství.
Někteří lidé ani nevědí, že mají s alkoholem problém. Přijdou na to třeba až v situaci, kdy jsou donuceni nepít, třeba při hospitalizaci.
Pijete alkohol? Pokud ano, tak při jakých příležitostech?
Alkohol piju, ale sluší se říct, že jsem si vědom všech negativních důsledků. Nepiju pravidelně, vzhledem ke své práci bych si to ani nemohl dovolit. Zajdu s kamarádem na pivo popovídat si. Nevedu proti alkoholu svatou válku.
Čas od času se objeví statistika, která ukazuje, že Češky a Češi jsou první v pití piva. Mnoho z nás je na to i hrdých, máme k tomu důvod?
K hrdosti rozhodně důvod nemáme. Problém s alkoholem je u nás obrovský. Podle statistik je tu 350–500 tisíc lidí, které bychom mohli zařadit do kategorie problémových uživatelů. Není to nic, na co bychom měli být hrdí.
Jak se pozná problémový uživatel alkoholu?
Je to člověk, na kterého má užívání negativní vliv. V somatické, psychické a sociální oblasti. Nejdříve se to projeví na vztazích s blízkými. Samostatná kapitola jsou pijáci rodiče. Pro děti je to fatální trauma, dítě zažívá rodiče v neustálých výkyvech nálady. Tatínek je milý chlap, když je střízlivý. Když je opilý, stane se z něho neurvalý agresor, který napadá je i maminku. Platí to také u žen. Lidé pak selhávají v pravidelných činnostech, většinou v práci. Mnoho zaměstnání ale vyžaduje plné soustředění, jinak hrozí třeba, že dojde ke zranění.
Jak je možné, že někdo pije hodně a celý život a zdá se, že mu to nedělá problém, a jiné alkohol zničí?
To je trošku zavádějící otázka, když řeknete, že mu to nedělá problém.
Myslím tím, když to není vidět zvenčí.
Naše kultura má obrovskou toleranci k pití alkoholu. Kolega mi vyprávěl, že ho často zvou na konzilium na chirurgii. Čas od času tam hospitalizují muže, typicky okolo 55 let, s třeba komplikovanou zlomeninou. A dostane delirium tremens, má abstinenční příznaky. Všichni jeho blízcí, včetně jeho samotného, jsou překvapeni, že je závislý na alkoholu. Pije pět, šest piv denně. Neopíjí se, dá si cestou z práce, pak i doma. V sobotu třeba více, ale normálně funguje. Nicméně přísun alkoholu je pravidelný, a to ve vysoké dávce. Tělo si vybudovalo fyzickou závislost a při nucené abstinenci se projeví příznaky.
Jak poznat, že mám já nebo lidé v mém okolí problém s alkoholem?
Kolega Dušan Randák má hezký test. Říká mu třicetidenní test abstinence, nebo nějak podobně. Používá ho, když mu pacienti tvrdí, že nepijí, že nemají problém a mohou kdykoliv přestat. Vyzve je, aby 30 dní opravdu přísně nepili. Spousta z nich je pak překvapených, při jakých příležitostech alkohol pijeme a ani si to neuvědomujeme. Je nutné podotknout, že je rozdíl mezi muži a ženami. Muži častěji pijí v rámci nějakého sociálního kontextu. Problematické uživatelky alkoholu velmi často pijí anonymně. Žena se stará o domácnost, o malé děti, uklízí a lahev má v lednici. Během dne popíjí po skleničkách víno. Je to asi dáno kulturně, společnost se jinak dívá na opilé muže a ženy. Vypadá to stejně. Ale muži to spíše promineme.
Lidé, kteří porazili alkohol a drogy: V Česku pijeme jak duhy, ale život na drogách lepší není
„Bral jsem gram pervitinu denně. Ráno jsem se bez něj nemohl probudit. Vysypal jsem půlku na stůl a pak se teprve probudil. Druhou půlku odpoledne a večer už mi to zase nestačilo,“ vzpomíná Amak Golden, majitel nahrávacího studia. „Několikrát jsem se stěhovala, abych se schovala sama před sebou,“ vypráví bývalá servírka Míša. Oba své závislosti nakonec překonali. Jak se jim to povedlo? Bojí se, že by se jim drogy mohly do života vrátit?
Jak lze problém s nadměrným pitím řešit?
Stejně jako u ostatních závislostí se stává, že mi volají blízcí rodinní příslušníci, že manžel nebo manželka má problém. Často také volají dospělé děti a říkají, že třeba jejich otec pije. Ale pokud ta samotná osoba není motivovaná a nechce změnu, pak je možností hrozně málo. V podstatě nejsou žádné. Nucená hospitalizace není možná, pokud člověk nespáchá trestný čin nebo neohrožuje okolí. Vždy to musí začít motivací, rozhodnutím. Uvědoměním si, že mám problém. Záleží na tom, jak je problém velký a v jakém kontextu člověk žije. Samozřejmě většina lidí chce zkusit napřed ambulantní pomoc s odborníkem a pak přichází možnost intenzivnější práce na nějakém pobytovém léčení.
Hledají lidé pomoc, až když se ocitnou na dně?
Závislost na alkoholu je v mnohém komplikovanější než závislost na jiných drogách. Už jsme říkali, že společnost je tolerantní vůči nadměrnému užívání alkoholu. Proto poměrně dlouho trvá se propít do problému, který vám začne dávat najevo i okolí. Jsou smolaři, kteří se tam propijí za dva roky. Ale většinou to trvá deset, patnáct let. Často mají za sebou několik pádů na dno. Jsem přesvědčen, že u závislosti na alkoholu přijde bod, kdy pijete už jenom proto, abyste zapomněl, co všechno jste způsobil svým pitím.
Můžeme alkoholiky a alkoholičky nějak klasifikovat? Říká se, že existují kvartální pijáci, funkční alkoholici...
Mám hodně klientů, kteří byli kvartální pijáci léta. Fungují doma, v rodině, práci, mají své firmy. Pak přijde nějaký podnět, třeba je toho na ně moc. A oni zmizí. Na týden nebo třeba i na čtyři. Vrátí se s velkými pocity viny, nějakou dobu opět fungují, otřepávají se. A pak přijde zase další fáze. Po čase se rozestupy mezi alkoholovými výlety začnou zkracovat. V této fázi přicházejí ke mně.
Existuje něco jako vyléčený alkoholismus, nebo jsou jen alkoholici, kteří nepijí?
O tom se vede debata i v odborné veřejnosti. Původní přístup Jaroslava Skály (specialista na léčení alkoholismu, psychiatr pozn. red.) je, že alkoholikem je člověk do smrti. Budu parafrázovat jeho slova. Každé ráno, když si čistím zuby před zrcadlem, tak bych si měl vidět na čele nápis „jsem alkoholik“. Já si myslím, že závislost lze přerůst. Ale musím dodržovat pravidla, osobně tomu říkám životní dieta. Každý z nás, ať už máme problém s alkoholem, nebo s něčím jiným, máme věci, od kterých abstinujeme, protože víme, že nám ubližují. Hlavní je pokora. Uvědomění si, že mám problém s alkoholem. Člověk se nemůže léčit ze závislosti, pokud nenalezne pokoru, nepřizná si, že alkohol je silnější a vždy s ním prohraje.
Je možné alkohol něčím nahradit? Marihuanou například? Nebo něčím, co nebude člověka tolik ničit?
Nevím, jestli bychom nebyli příliš pokrokoví, když bychom chtěli substituovat alkohol marihuanou, protože nebude lidi tolik ničit. To je asi téma na jindy. Třeba u heroinu substituce slouží k tomu, že lidé vypadnou z kolotoče shánění drogy. Mohou se pomalu začít sociálně stabilizovat. U alkoholu je to jiné, protože je všude dostupný. V skupinové léčbě se alkoholici a drogově závislí dohadují, jak to alkoholici mají jednodušší. Alkoholik řekne: „Když si kupuju rohlíky, tak stejně kolem regálu s alkoholem jdu. Ale když nechci drogy, tak je ani neuvidím.“ Myslím, že u alkoholu není substituce úplně nutná. Ale protože je spojený s depresemi a úzkostmi, tak lidé potřebují další psychiatrickou péči. Nemůžeme jim „jenom“ sebrat alkohol.
Nepřijde vám, že každá společnost má, a možná dokonce potřebuje látku, na které bude řekněme ujíždět? Alkohol, marihuanu, kávu, nikotin…
Jednoznačně. V rozhovoru s vámi letos na jaře jsem řekl, že uvádět se do jiných stavů vědomí je naše přirozená potřeba. Už od dětství. Každá kultura nebo národ měla látku, kterou používala ke změně stavu vědomí. Problém je v tom, že užívání bylo ritualizované, látky se braly v určitém rámci. My dnes používáme všechny látky, ale rámce jsme si nepřenesli.
Používáme je k zábavě nebo ke zmírnění stresu?
Jak kdy. Viděl jsem hezké video z přednášky kanadského kolegy psychiatra. Podle něj je jedno, zda se jedná o alkohol, jinou látku nebo nelátkovou závislost – třeba závislost na nakupování. Děláme to, abychom chvíli nemuseli být sami se sebou. Abychom nemuseli být se svým trápením, se svou historií, se svým egem a bolestí. Nemůžeme jen sebrat alkohol člověku, který pije léta, aby nemusel být sám se sebou. Měl třeba těžké dětství, je pro něj nesnesitelné být sám se sebou, bez alkoholu bude trpět. Musíme s ním pracovat paralelně, aby nemusel alkoholem stavět bariéru mezi sám sebou a tím vším, co má uvnitř.
Jak byste spotřebu alkoholu omezoval, pokud byste to vůbec dělal?
Víte, já jsem orientovaný spíše doprava. Říkám si, že lidé dokáží být zodpovědní za své životy. Četl jsem ale statistiku, že v Anglii díky zákazu kouření v restauracích dramaticky klesl počet kuřáků. Myslím, že restrikce musí být vyvážená. Také má smysl omezení reklamy. Často totiž cílí na mladé lidi a vyvolává pocit, že nemůžete být šťastní bez toho daného alkoholu. Velkou váhu musí mít prevence a výchova v rodině. Vzorce pití alkoholu se učíme právě tam. Jedna z věcí, kterou bychom děti měli učit, je, že alkohol se pije v rámci kontextu. Dám příklad: když slavíme narozeniny a je u toho malé dítě, připijeme si vínem a do stejné skleničky, jako máme my, mu nalejeme džus a ťukneme si s ním. Jedná se o přípitek, dítě vidí, že se nepije kdykoliv a jakékoliv množství, ale že se pije v kontextu. Vytváříme tak zdravé návyky, jak na relativně bezpečné úrovni užívat alkohol.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
