Nemoc si člověk nevybírá, ale může si vybrat, jak se k ní postaví, říká výzkumnice, která trpěla psychózou

„V nemocnici jsem strávila postupně asi 9 měsíců,“ vzpomíná Vítková na své tři pobyty v psychiatrické nemocnici. Právě během posledního z nich nastal zlom v nemoci, respektive v Markétině přístupu k ní.

„Nemoc si člověk nevybírá, ale může si vybrat, jak se k ní postaví,“ říká žena, které se po zotavení podařilo najít práci v oboru a nyní se jako výzkumnice a specialistka destigmatizace věnuje v rámci Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) a iniciativy Na rovinu bourání mýtů a stigmat spojených právě s duševními nemocemi.

Čtěte také

Na deprese jí zabraly elektrošoky, o ženách v Bohnicích napsala knihu

Aktuálně pracuje zejména s rodinnými příslušníky nemocných. I ti se, ač sami nemocní nejsou, s duševní nemocí potýkají stejně intenzivně, i když z trochu jiných stránek než jejich blízký. „Mohou zažívat pocity viny, bojí se, že za nemoc svého blízkého z nějaké části můžou,“ říká Vítková. Když se mu pak snaží pomáhat, je snadné zapomenout na sebe.

„Pokud nemocný potřebuje více péče, jeho blízcí mnohdy opouštějí své koníčky i práci, aby se mu mohli věnovat. Přicházejí tak o řadu věcí, které dělaly jejich život šťastným. Dělají to rádi, ale musí pečovat i o sebe,“ naznačuje odbornice úskalí pomoci, na která mohou lidé narážet.

S čím se Markéta potýkala a co jí pomohlo se zotavit? Bojí se návratu nemoci? A proč je tak těžké hledat hranice pomoci blízkému? Poslechněte si Diagnózu F s Markétou Vítkovou.