Nenechávat děti o hladu a nebít je. Proč v Česku nedokážeme ani to?

smutné dítě
smutné dítě

Minulý týden byl pro české děti zvlášť temný. V jednom z průzkumů veřejného mínění se zjistilo, že bití dětí je v našich rodinách stále velmi rozšířené. Reportáž ČT pak vyjevila, že děti z chudých rodin ve škole stále hladoví, protože nemají na obědy. Nečekejme, až vezmou spravedlnost do svých rukou.

S oblibou se říká, že děti nemohou za své rodiče. Nejsou hájeny jen před děděním viny, ale zákony také chrání jejich důstojnost a právo na dobré zacházení. Co se týče tradičního tance vařeček, facek a plácnutí, zákon do povědomí veřejnosti příliš neprorostl. Bití považují dvě třetiny Čechů a Češek za nezbytnou součást výchovy. Facku kdekdo nepovažuje ani za fyzický trest. Dospělí se lískat nemohou, děti ano, zákon nezákon. A aby to nebylo málo, některým dětem naše společnost už nedá ani najíst.

V zacházení s nejslabšími jsme málokdy byli na úrovni. Své vědí nezaměstnaní, lidé v exekucích, bezdomovci, zdravotně postižení i příslušníci menšin. Jen těžko se ale dá najít horší příklad, než jaký ukazuje reportáž z pořadu 168 hodin o tisících dětí z chudých rodin, které nemohou zaplatit svým potomkům školní obědy. To, co bývalo pověstným postrachem malých strávníků, je dnes pro některé nedosažitelný luxus.

bití dětí - bité dítě - výprask

Naše země v ekonomické konjunktuře je totiž tak chudá, že nedokázala za dlouhá desetiletí postupně zvýšit minimální mzdu natolik, aby si i lidé s nízkými platy mohli dovolit dát děcku pětistovku měsíčně na oběd. A klidně necháme jejich děti zesláblé kolabovat ve školních hodinách, než abychom jim na ty obědy přispěli. Přestože nám, jednomu z nejbohatších států světa, na to dává dotace Evropská unie. Politické a školské představitele Ústeckého, Olomouckého, Pardubického a Jihočeského kraje to nezajímá. Bylo by s tím prý moc papírování.

Pohled na vymlouvající se obtloustlé funkcionáře, kteří sami vypadají, jako by obědvali několikrát denně, je skličující. Kéž by je ty tisíce dětí se škrundajícími žaludky v televizi viděly. Kéž by viděly ten všestranný nezájem nebo četly o prohnanosti, se kterou si družinářka libuje v návštěvnosti družiny, pakliže je jí oběd podmíněn. Včas by si mohly uvědomit, v jaké společnosti žijí, a zařídit se podle toho. Čekat na to, až jim bude osmnáct a budou moci volit anebo se nechat zvolit, je trochu moc dlouho.

smutné dítě

Neumí jim pomoci stát, kraje ani školská zařízení. Na své chudé rodiče se spoléhat taky nemohou, protože s nimi se při kritice úřady i školy rychle vypořádají. Necháváme to tudíž na nich samotných. Je vlastně s podivem, že většina z nich nezačala jídlo už dávno krást. Asi vědí, že přidávat k hladu ředitelské důtky nebo pobyt v pasťáku za to nestojí. I když zrovna tam by se asi konečně najedly.

Ty dvě zprávy v jeden týden mluví jasnou řečí. S dětmi zacházíme jako se všemi slabšími v této společnosti, ba ještě o dost hůř. Chováme se k nim tak, jak bychom si to k nikomu jinému nemohli dovolit. Děti potřebují naši pozornost jako specifická sociální skupina, která je z hlediska práv značně opomíjená a nemá svůj hlas. Můžeme u toho klidně sobecky myslet na sebe a své stáří. Jak se chováme k dětem, taková jednou bude naše společnost. Bitím a hladem je v životě vítat opravdu nemůžeme.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky

Vizitkou společnosti je to, jak se chová k těm nejslabším. Co o Česku říká kauza dotovaných školních obědů? Poslechněte si glosu Ivo Bystřičana.