Neslyšící studenti se už nechápou jako postižení. „Lépe pracujeme s prostorem,“ říká Jan v Universu

15. únor 2017
03802610_0.png

V české republice je asi 170 studentů se sluchovým omezením. Někteří z nich neslyší vůbec. Dnes už naštěstí existují nástroje jak jim vysokoškolské vzdělání zpřístupnit kompletně. V Universu jsme si povídali s neslyšícími studenty Josefem Valdmanem a Janem Šimůnkem, kteří studují na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Služby, které studentům nabízí Ústav jazyků a komunikace neslyšících, představila jejich koordinátorka Petra Slánská Bímová.

Před rokem 1989 převládalo tzv. paradigma deficitu. Vycházeli z něj lékaři, pedagogové i sociální pracovníci. „Paradigma deficitu nahlíží na neslyšící jako na postižené. Jako na někoho, komu něco chybí, kdo je nějakým způsobem vlastně “rozbitý“, koho je potřeba spravit,“ říká Petra Slánská Bímová. Aby se slyšícím lidem vyrovnal, podstupoval neslyšící hodiny, kde se učil správně nahlas mluvit a artikulovat. Cílem bylo, aby se od slyšících lišil co nejméně.

Po revoluci se do České republiky dostalo, na Západě již běžné, nahlížení na neslyšící jako na jazykovou menšinu se specifickou kulturou, zvyky a tradicemi. Český znakový jazyk, do té doby přežívající v rodinách a komunitách, byl uznán jako plnohodnotný jazyk a stal se předmětem lingvistického zkoumání. Namísto napravování odlišností neslyšících se začaly uplatňovat přístupy, které jsou přirozenější a které jejich unikátní kulturu nepotírají.

Studenti na Filozofické fakultě mají možnost si podle svých komunikačních preferencí vybrat služby, které budou na přednáškách využívat. Student, který upřednostňuje český jazyk, si může objednat simultánní přepis mluvené češtiny. Na přednášku s ním přijde přepisovatel, který do notebooku zapisuje vše, co zazní ve výkladu, včetně dotazů a poznámek ostatních spolužáků. Tuto službu využívají obvykle studenti, kteří nedoslýchají. Druhá služba je určena studentům, kteří preferují komunikaci českým znakovým jazykem. Pro ty je k dispozici tlumočník, který obsah přednášky nebo semináře překládá. Ať už student sleduje monitor nebo překlad tlumočníka, pořizování zápisků z hodiny je obvykle nad jeho síly. Proto existuje ještě doplňková služba, kdy slyšící spolužák, po kontrole a případné korekci pedagogem, poskytne své poznámky neslyšícímu.

Pro Josefa Valdmana, studenta bakalářského oboru Čeština v komunikaci neslyšících a uživatele českého znakového jazyka, bylo při výběru vysokoškolského oboru klíčové, zda nabízí služby tlumočníka. „Zjistil jsem bohužel, že tlumočníků je opravdu málo a skoro jedinou volbou pro mě byla Filozofická fakulta na Karlově univerzitě.“ Stejnou zkušenost má i Josefův spolužák Jan Šimůnek.

Oba studenti prošli základním vzděláváním v mluveném českém, tedy pro ně cizím, jazyce. Teprve při nástupu na bakalářská studia získali možnost se více dozvědět o svém mateřském českém znakovém jazyce. „Právě díky tomu, že můj jazyk je vizuální, tak lépe vizuálně uchopuji svět kolem sebe. Například na střední škole jsem studoval obor truhlářství a 3D grafiku a mám pocit, že jsem byl opravdu zvýhodněn oproti slyšícím studentům v tom, že jsem lépe pracoval s prostorem, lépe jsme si dokázal představit objekty v prostoru. A možná bych i řekl, že neslyšící studenti by mohli být lepší a úspěšnější například v oboru architektura,“ odpovídá Jan Šimůnek na dotaz, kde spatřuje výhody neslyšících studentů.

Další články autora