Nevidomá matka v Automatkách: Žijeme běžný rodinný život

28. duben 2017

Kateřina Lusková je šestadvacetiletá vdaná pracující žena. S jednatřicetiletým manželem vychovávají čtyři a půl roku starou dceru Elišku. Kateřina je od dvaceti let úplně nevidomá. Její manžel je slabozraký a jejich dcera je zdravé vidomé dítě.

Kateřina už od střední školy žije v Praze, odstěhovala se od krkonošské rodiny, i přes svůj hendikep, v 15 letech. „Na základce jsem byla v tzv. integraci, takže jsem byla v úplně normální škole, a dokonce jsem do osmičky nastoupila na šestiletý gympl, ale tam si dali za podmínku asistenci. Asistentka byla sice úžasná ženská a dodnes jsme v kontaktu, ale dospělý člověk v dětském kolektivu prostě vytváří bariéru. Navíc mi nevyhovoval systém, kdy já jsem byla něco zvláštního, co se týká hodnocení školní práce, muselo se vymýšlet, kolik na co mi dát času a jak to všechno uděláme, na což se spolužáci dívali jako na nadržování, a navíc, když vedle vás sedí dospělý, tak holky prostě nepřijdou říct třeba, že včera byly na rande. Takže jsem si vybrala speciální pražskou školu. Když jsem s tím v devítce přišla domů, vzbudilo to vášnivou diskusi, ale v září jsem nastoupila normálně na internát a rok na to už jsme se s kamarádkou stěhovaly na privát.“

Kateřina má vodicího psa a je naprosto samostatná nejen ve svém životě, ale i ve výchově dcery. Když Eliška začala chodit, přivazovala jí malou rolničku na nohu, aby ji slyšela. Také si polepovala průhlednou páskou s Braillovým písmem dětská leporela, a tak mohla Elišku učit barvy, tvary, zvířata, věci i předčítat pohádky. Eliška chodí do běžné školky, na hřiště už dnes jezdí na kole a roste jako běžné dítě.

„Měla jsem výhodu v tom, že mě naši nikdy přehnaně neopečovávali, nechávali mě volně běhat venku, pomáhat s domácími pracemi, všechno to, co dělají v běžných rodinách, což není v rodinách, kde se narodí dítě s vadou zraku, úplně samozřejmé. U nás to naštěstí bylo normální a jsem za to ráda,“ říká Kateřina.

Při prvních procházkách do přírody a na hřiště, kdy děti ještě nekontrolovaně utíkají a mohou se ztratit i vidícím matkám, doprovázela Kateřinu a Elišku dobrovolnice, asistentka ze sdružení Okamžik. „Kromě pomoci s dozorem jsem chtěla, aby Eliška měla běžný popis světa typu „mami, co je támhle a támhle letí čáp a pánovi spadla čepice‘ a tak, na to já reagovat nemohu. Od dvou let už to bylo jiné, to už jsem se mohla doptávat, když mi Eliška řekla ‚mami, támhle je pejsek‘, tak jsem mohla reagovat ‚jó, a jakou má barvu‘, to už bylo všechno jiné.“

dítě - dcera

Pro Kateřinu bylo nejnáročnější období právě ve chvíli, kdy se Eliška naučila chodit, ale ještě neuměla mluvit. „Všichni nám říkají: ‚To Eliška brzy mluvila, když jste na ni pořád mluvili.‘ Ale ne, Eliška brzy chodila a mluvit začala poměrně pozdě, kolem druhého roku.“

Kateřina dnes už běžně chodí s Eliškou ven sama, a dokonce pohlídá i děti kamarádů nebo sousedů. Doma není nic problém a venku, na dobře známém hřišti, také ne. „Teď je to fakt skvělý, je to taková pohodička, ještě není škola a Eliška už není batole, u kterého musíte pořád dávat pozor a hlídat, kde na sebe co zvrhne. Už si ani nepamatuji, jak to bylo náročné. Vím jenom, že jsem byla unavená právě kolem toho roku, dvou, protože já nemůžu jen tak sedět a na půl oka koukat na dítě, musím pořád být ve střehu, poslouchat, co dělá, a vyhodnocovat. A doma to bylo vždycky dobré, ale třeba na návštěvě, kde jsem nevěděla, kde mají zásuvky a tak, tak jsem více méně trávila návštěvu na čtyřech, ale to je asi taky, myslím, normální... Dnes se s tím, že nevidím, pojí vtipné historky. Nedávno mi dcera hlásila: ‚Mami, pán je hrozně tlustej, pojď si šáhnout.‘ A energicky mě k němu táhla, to jsem se zděsila,“ dodává Kateřina se smíchem.

Nevidomá Kateřina pracuje jako zapisovatelka mluvené řeči pro neslyšící. Jde o simultánní přepis pro osoby, které přišly o sluch v průběhu života a neumí znakovat a tato služba jim pomáhá třeba při návštěvě úřadu nebo lékaře. „V praxi to funguje tak, že hluchý člověk stojí u přepážky na úřadě a zavolá mi, já sedím v práci a poslouchám, co úředník říká, to přepisuji a díky internetu vidí hluchý přepsané to, co úředník říká, na monitoru tabletu nebo telefonu. To je taková naše hezká spolupráce. Já slyším a člověk na druhé straně drátu vidí.“

Způsob vedení nevidomého člověka psem

Kateřina dle svých slov žije úplně normální život. „Pokud někdo něco neví, je dobré, když se zeptá, o všem se dá komunikovat. Opravdu žijeme běžný rodinný život a je lepší se zeptat, než dělat předčasné soudy nebo někoho litovat.“

Poslechněte si rozhovor s entuziastickou, energickou a velmi pozitivní nevidomou matkou Kateřinou Luskovou.

autor: Barbora Sedláčková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.