Nezfilmovatelný kingovský horor To je v kinech a pomáhá si osmdesátkovou nostalgií
V roce 1975 si režisér Brian De Palma přečetl první román tehdy šestadvacetiletého Stephena Kinga Carrie. O rok později měla premiéra její filmová verze, která slavila úspěchy u diváků i u kritiky a stala se jedním z mála hororů, které kdy byly nominovány na Oscara v hlavních kategoriích. Od té doby je King stal stálicí nejen literárního, ale i filmového hororu.
Je to svým způsobem zvláštní, protože většina Kingových knih není právě nejsnadnější materiál ke zfilmování. Mnohasetstránkové romány nejsou plné akce, ale spíš složitých retrospektiv a ponorů do myšlenkových pochodů postav. V některých, jako třeba v Geraldově hře, se toho děje relativně málo, v jiných, třeba v obsáhlém Svědectví, zase až moc na to, aby se jejich děj dal vměstnat do celovečerního filmu.
Není to horor se zlým klaunem
Tisícistránkový román To patří ke Kingovým vůbec nejlepším knihám, ale také k těm, které pro filmaře představují největší výzvu. Příběh o amorfním monstru, které požírá malé děti a zhmotňuje jejich nejhorší noční můry, se odehrává paralelně ve dvou časových rovinách a je v něm sedm hlavních postav, z nichž každá má svůj vlastní propracovaný příběh. Navíc je to fascinující příběh o dětské fantazii, úzkostech, o vyrovnávání se smrtí a o tom, jak v dospělosti ztrácíme kontakt s tím, kým jsme byli jako děti. Spousta lidí má mylný pocit, že je to horor se zlým klaunem, což není tak úplně pravda.
V roce 1990 se román dočkal tříhodinové televizní adaptace, která měla sice dobré obsazení a působivé herecké výkony, ale nepodařilo se jí dostat do audiovizuální podoby prakticky nic z toho, co bylo na Kingově knize podstatné. Dodnes si z ní všichni pamatují jen skvělého Tima Curryho v masce monstrózního klauna.
Právě proto se nová filmová adaptace Kingova románu, letos natočená v režii Andrése Muschiettiho, zdála jako podnik, který mohl zkrachovat na mnoha frontách. Soudě podle závratných tržeb za premiérový víkend se risk vyplatil. S Kingovou knihou se totiž vyrovnává se ctí, a zároveň jde možná až příliš naproti divákům současných mainstreamových hororů.
To v dětství
Muschietti zfilmoval jen jednu ze dvou hlavních časových linií, ve kterých se román odehrává – tu, ve které se hrdinové střetnou s Tím jako děti. Druhou linii, kde hlavní postavy musí bojovat s lidožravým démonem znovu, tentokrát jako dospělí, chce režisér natočit jako samostatný sequel, jehož premiéra už je ohlášená na rok 2019. Vzhledem k rozsahu knihy je to poměrně chytré rozhodnutí a první To skutečně funguje jako samostatný film, u kterého nemáme pocit, že by nám nějaké zásadní informace chyběly.
Co se ve filmu daří skvěle, je předvedení charismatických a sympatických dětských hrdinů. Muschietti má mnohem méně prostoru než King, aby nám postavy představil, ale daří se mu to ve všech případech vždycky už v první scéně, ať už je to drastická lekce s bourací pistolí na jatkách, nebo ponižující šikana na holčičích záchodcích. Perfektně napsané a vtipné dialogy a přesvědčivé herecké výkony ve svých nejlepších momentech připomínají jednu z vrcholných kingovských adaptací, film Stůj při mně. Na mysl se může vkrást i seriál Stranger Things, který z Kingovy knihy také výrazně vychází, tím spíš, že tvůrci posunuli tuhle část vyprávění do osmdesátých let (v knize se odehrávala v letech padesátých) a v jedné z hlavních rolí vystupuje herec Finn Wolfhard, který hraje v seriálu bratří Dufferových hlavní klukovskou dětskou roli.
Hláškující klaun
Výrazně hůř To funguje jako horor. Tvůrci předpokládali, že publikum chce zlého klauna, tak jim dali zlého klauna. Ať už ve filmu na sebe vezme monstrózní „To“ jakoukoli podobu, vždycky se nakonec převtělí do ikonického Pennywise. Často to vypadá, jako kdyby se do filmu proplížil z osmdesátek i Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street a obléknul si klaunský kostým. Pennywise totiž na své oběti útočí halucinačními nočními můrami, ale na jejich konci se vždycky ukáže v klaunském oblečku a pronese nějakou průpovídku, což byl přesně Kruegerův styl.
Tvůrci se snažili kopírovat děj knihy i v tom, že Pennywise na začátku postraší každého ze sedmi hrdinů drobnou noční můrou za bílého dne. Ve filmu jsou ale tyhle hororové vpády nasázené rychle za sebou, takže místo postupně budovaného napětí dostáváme celý lunapark trochu zbytečných bubáckých scének. V tomhle ohledu zase jako by Muschiettiho To myslelo na diváky současných mainstreamových hororů jako V zajetí démonů nebo Ouija, které jsou pojaté spíš jako šňůra lekacích scén než jako smysluplně vygradované vyprávění.
Optimista King
Na rozdíl od duchařských hororů navíc tak úplně není jasné, proč To prostě všechny hrdiny hned nezabije. Monstrum řádící v městečku Derry totiž není žádný nehmotný přízrak, který by se plíživě vkrádal do našeho světa, ale mordýř, co předtím už několik set let požíral děti po desítkách. Řeči hlavních hrdinů o tom, že strach z bubáckého klauna překoná jen síla přátelství, tu tím spíš nepůsobí moc věrohodně. Naproti tomu v Kingově knize bylo pouto mezi hlavními hrdiny až magické, proto také nemá spousta cyničtějších hororových fanoušků Kinga ráda. Je totiž svým způsobem optimistický autor, který ve svých knihách často nechává své postavy vyhrávat díky nadpřirozené schopnosti „napojit se“ na jiné lidi, ať už telepaticky, nebo empaticky. V Muschiettiho filmu ale tahle schopnost působí spíš jako klišé jak z pohádky pro děti.
S tím ostatně souvisí i drobná publicistická kauza ohledně „nechvalně proslulé sexuální scény“, která ve filmové adaptaci chybí. Kingův výlet do dětské sexuality přitom rozhodně nebyl žádná pedofilní pornografická fantazie, souvisel s jeho představou vzájemného sdílení dobrých emocí. Sex je v této scéně také magickým aktem splynutí těl i duší, který má co dělat spíš s láskou než s rozkoší. Je to každopádně další z motivů, který do filmu nelze převést tak, jak byl původně zamýšlen. Za úvahu ale stojí otázka, jestli je Kingova sexuální scéna opravdu o tolik zvrácenější než konec Muschiettiho filmu, ve kterém si to hrdinové se zlým klaunem vyřizují prostě a jednoduše fyzickým násilím.
Jako samostatný film funguje Muschiettiho To jako mírně nevyrovnaný, ale ve výsledku velmi dobrý snímek. Trpí ale tím, že jde o adaptaci jedné poloviny románu, který dává smysl jen celý dohromady. Můžeme se proto těšit, jak dopadne plánované pokračování. Tentokrát už nebude mít oporu v osmdesátkové nostalgii a charismatických dětských hrdinech – příběh se bude odehrávat v současnosti a hrdinové budou dospělí. Na druhou stranu, démonické „to“ konečně dostane příležitost pořádně ukázat zuby a dostat se jimi hlavním postavám až na kůži. V některých případech i pod ní.
Hodnocení: 82 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
