Nicolas Cage a metalová mystika. Psychedelický horor Mandy je filmový trip osmdesátkovou popkulturou

Otcem Panose Cosmatose byl americký producent a režisér George P. Cosmatos, který v osmdesátých letech vytvořil žánrové skvosty jako Cobru a Ramba II se Sylvesterem Stallonem, horor Zlo neznámého původu nebo podmořský monster film Leviathan. Svůj první film Za černou duhou z roku 2010 prý jeho syn natočil hlavně z honorářů za DVD vydání westernu Tombstone, který natočil také jeho otec.

Oproti desítkám dalších tvůrců, kteří se dnes hlásí k inspiraci sedmdesátkovým a osmdesátkovým filmovým brakem, je tvorba Cosmatose mladšího experimentálnější a imaginativnější. Dala by se v ní najít řada analogií s hypnagogickou hudbou. Jeho filmy nevyprávějí soudržné příběhy, ale spíš se toulají neurčitou krajinou asociací a evokací zasutých vzpomínek na staré filmy, hudbu nebo komiksy (příznačně se oba odehrávají v roce 1983). Klíčové jsou pro ně bezprostřední audiovizuální vjemy. Ožívá tu futuristický nebo hororový design osmdesátých let, ale i syntezátorová či heavymetalová hudba. Autorem soundtracku filmu Za černou duhou je Jeremy Schmidt, člen kanadské psychedelické rockové kapely Black Mountain, který v něm pracoval především s analogovými syntezátory. Hudba k Mandy je pak posledním dílem slavného Jóhanna Jóhannssona, ale podílel se na ní i Randall Dunn z metalové skupiny Sunn o))).

Za černou duhou pomocí snově ztuhlého tempa, precizní práce se světlem a převažujících detailních záběrů evokuje chladnou laboratorní atmosféru sci-fi a hororových filmů, jako jsou rané snímky Davida Cronenberga, Mutace Kena Russela nebo THX 1138 George Lucase. Tísnivá atmosféra podivného institutu Arboria, kde výstřední vědec vězní a testuje neméně tajuplnou dívku, se pozvolna stupňuje do otevřeně hrozivých či drastických scén.

Mandy je naproti tomu opulentní výpravou do křiklavě rudých či temných nálad maleb na přebalech metalových alb nebo obálkách hororových paperbacků. Na jednoduché zápletce o muži, který se mstí za vraždu své partnerky členy esoterického kultu, Cosmatos vystavěl psychedelií načichlé univerzum, kde troubení na Abraxasův roh ohlašuje příchod démonických motorkářů sjetých posedlým LSD, kde nad hlavami postav září přízračná souhvězdí, jimž vládne Galaktus – ničitel planet, a kde snídani dětem nosí čedarový goblin. Pořád to zní jako popis zábavné hororové grotesky, ale k té má v rozvláčných náladách se koupající Mandy poměrně daleko.

Cosmatos se tu znovu projevuje jako pečlivý designér. I když byl film natočený na digitální kameru, obraz často připomíná zrnitý styl 35mm filmu. Scéna setkání titulní hrdinky Mandy s vůdcem démonického kultu Jeremiahem je pojatá jako infernální výjev dosažený pomocí řady překrývajících se filtrů.

Z natáčení filmu Mandy|foto: XYZ Films

Do filmu, který neustále osciluje mezi přepálenou agresivitou a halucinační letargií, nakonec zapadá i herecký výkon Nicolase Cage. Někdejší protagonista filmů Davida Lynche nebo bratrů Coenů ve svých posledních snímcích už jen piluje svůj trademarkový projev hysterického psychopata s vytřeštěnýma očima a křečovitými grimasami a nejinak je tomu i v Mandy. Zejména ve druhé polovině tak svou dravou energií rozdmýchává pořádný požár z do té doby spíše výhružně doutnajícího snímku.

„Psychotik se topí tam, kde mystik plave. Ty se topíš. Já plavu,“ oznamuje Cageův hrdina vůdci okultní sekty v závěru filmu. Jako by to jeho ústy promlouval sám režisér k těm divákům, kteří v jeho filmu až dosud spíš tonuli. Mystika filmu Mandy vychází z osobních fascinací a lucidních vzpomínek muže, jehož imaginace byla formována ve videopůjčovnách osmdesátých let (Cosmatos je mimo jiné producentem dokumentu o fenoménu VHS Přetoč to!). Čím blíž k této poetice máte, tím jistější budou vaše plavecká tempa v oceánu Cosmatosovy fantazie.