Nika je nejmenší galerie s největší návštěvností

03010151.jpeg
03010151.jpeg
Pražské metro skrývá netušené prostory, které jsou často nevyužité. Když takové místo objeví někdo, kdo si s ním ví rady, při troše snahy může vzniknout ojedinělý projekt. Přesně to se stalo na Karláku, kde se tak zrodila galerie Nika.

V metru na Karláku to žije. Hned za rohem od Galerie Mimochodem, která okupuje průchod z Palackého náměstí, už víc než rok sídlí galerie Nika. Jde o jakousi prapodivnou vitrínu s oválnými dvířky. Kde se ve vestibulu metra vzala, netuší ani kurátorka Tereza Jindrová. „Velikost a tvar té vitríny jsou svým způsobem záhadné. Nehodí se prakticky na nic. Jen nás napadlo, že tam možná kdysi stála nějaká figurína z obchodu s oblečením, ale na to je to zase moc velké.“

Právě pro tuhle záhadnost ji prostor zaujal. A protože studuje dějiny umění a estetiku na UMPRUM, automaticky o něm přemýšlela jako o možném místě prezentace uměleckých děl. Dlouho ale nezůstala jen u přemýšlení, rozhodla se z vitríny opravdu galerii udělat, což vyžadovalo skoro detektivní postup. „Začala jsem se zajímat o to, kdo ten prostor má. Nejdřív jsem se obrátila na dopravní podnik a hodně mi pomohl i Rostislav Koryčánek, který měl před více než rokem na starosti projekt Umění v metru. Přes něj jsem se tedy dostala ke kontaktům, které mě dovedly ke zdroji – ke společnosti, která vitrínu spravuje. A od ní jsme dostali klíče a možnost ji využívat.“

I když je galerie Nika projekt Terezy Jindrové, nestojí za ním sama. Hned zpočátku, když začala uvažovat nad koncepcí výstavního prostoru, se rozhodla spojit síly se svou alma mater a udělat z vitríny místo pro prezentaci mladých studujících umělců. Nika se stala malou galerií UMPRUM a výstavní skříní všech ateliérů školy. Tak atypický prostor ale vyžaduje specifickou instalaci, s čímž musí umělci nevyhnutelně pracovat. „V zásadě se vždycky snažíme preferovat výstavní návrhy, které jsou dělané přímo pro ten prostor. A myslím si, že v naprosté většině případů to autor i někam posunul a uzpůsobil.“ Že umělce oválná vitrína inspiruje, se ostatně ukazuje i v aktuální instalaci. Studentka textilní tvorby Karin Onderková umístila do oválného výklenku stejně oválný objekt z černé plisované plsti nazvaný Černá díra, který navazuje na její předchozí školní práci Černé slunce. „Tenhle objekt je takovou sochařskou hrou. Proč černá? Protože černá úplně pohlcuje světlo. Ten první objekt byl akustický, měl pohlcovat zvuk. Tenhle je pro mě zase posunutím spíš k volné tvorbě,“ říká Onderková.

03010149.jpeg

Černá díra v jejím podání ale ani tak nepohlcuje, jako spíš naopak chrlí. Dlouhé cáry látky se přímo derou z jejích útrob, jako bychom snad naopak my stáli na opačném konci, jako bychom my sami byli pohlceni. Onderková tak nabízí řemeslně i významově zajímavý objekt, který tentokrát může prezentovat veřejně. Nejvíc, jak jen to jde. Tady výstavu vidí každý, kdo prochází kolem. A tohle specifikum galerie Nika si užívá i sama umělkyně. „Baví mě, že tohle místo je vlastně galerie, do které člověk nevchází. Prochází okolo ní, aniž by o tu věc měl nějaký zájem. Když ho to zaujme, tak se prostě podívá a dílo samo o sobě ho přitáhne. Ale není to o tom, že by člověk šel do galerie na konkrétního umělce.“

Pro začínající tvůrce je tohle specifikum poměrně zásadní. Většina kolemjdoucích se sice jen letmo podívá, výstavy v galerii Nika ale i tak vidí víc lidí než v kterékoliv jiné.

03010147.jpeg