„Nikdo z nás ty věci nedělá, aby udělal společnost lepší.“ Na Pragovce zkouší umělci možnosti utopie

5. únor 2019
Z výstavy Nikdy to nebylo, pořád to je…kurátorky Kataríny Gatialové v Pragovka Gallery

„Utopie je vše, co se odehrává na jiném místě nebo v jiném čase, příslib, náznak, naděje, noční můra, zlý sen,“ otevírá citací ze studie Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem doprovodný text k výstavě kurátorka Katarína Gatialová. Úvodní vymezení termínu naznačuje, s jakou volností se Michal Cáb, Marek Hlaváč a Tomáš Kajánek k tématu vztahují. Utopická nemusí být jen ideální společenská uspořádání, jejichž podmínky nelze tady a teď zajistit.

„Utopie rovná se fikce, mýtus, iluze. Jenomže ouha! Společnost je s to přežívat jen s pomocí fikce,“ pokračuje ve své úvaze Ouředník. V jakém smyslu zachází autoři výstavy s utopií ve vztahu k současné společenské realitě nebo k umění? „Nikdo z nás ty věci nedělá, aby udělal společnost lepší,“ předznamenává Cáb. Autoři nehledají nové lepší světy. Například Tomáš Kajánek naopak našel spíš nějakou pokřivenou variantu modernistické vize splynutí umění s každodenní realitou. Ve své části instalace pouští inscenovaná videa z YouTube, například montáž videí Metro 2018, ve kterém bezpečnostní složky manifestují svoji připravenost na teroristický útok. Součástí Kajánkovi montáže je i video Cvičení Muzeum 2018. „Spojení umění s životem, k tomu vlastně nedošlo. Já chci ukázat, že k tomu možná došlo, ale v nějaké zvrácené verzi, kdy se přehrávají situace, které společnost nechce, a přehrávají se nějakým performativním způsobem,“ vysvětluje svůj záměr Kajánek, nominovaný loni na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

V případě zavedeného autorského dua Hlaváč–Cáb jde na Pragovce hlavně o práci se zvukem. Cáb pouští na osmnáctikanálovém vlastnoručně vyrobeném audiosystému zefektované výpovědi svých patnácti kolegů z branže, kteří vypráví o svých nerealizovaných a nerealizovatelných projektech. Utopie se tu váže k neuskutečnitelnosti, jako třeba v projektu Borjany Dodové, která nezvládla z pochopitelných důvodů zrealizovat svoji vizi výroby humanistů. „Že by se politici a vůdci guerill vystřelovali na orbit a proměněni tím hlubokým kosmologickým a spirituálním zážitkem s vesmírem by po návratu na planetu hluboce revidovali svůj hodnotovej systém a byli by z nich humanisti,“ interpretuje výpověď Dodové Cáb. Hlaváč pracoval také se zvukem. Jeho podíl na instalaci má víc částí, přičemž jedna z nich pouští z reproduktorů utopické texty vytvořené umělou inteligencí. Hlaváč nechal vygenerovat nový utopický manifest pomocí deep learningového programu, který zremixoval obsah několika utopických manifestů z posledních třiceti let, které nějak načrtávají novou podobu společnosti v souvislosti s technologiemi. Výstavu s názvem Nikdy to nebylo, pořád to je můžete v Pragovka Gallery navštívit do 19. února.  

Zabývá se utopie pouze hledáním ideálního společenského uspořádání? Jde naučit politika humanismu vystřelením na orbit? Chtějí umělci dělat společnost lepší? Pusťte si celou reportáž.

Spustit audio

Související