„Nikdy není pozdě začít, protože krev ve studánce nenaberete,“ tvrdí Stanislav Janalík

Medailonek Stanislava Janalíka

Mou prací je ptát se a mluvit. A to i ve chvílích, kdy člověku do řeči moc není. Takže mě můžete znát jako zprostředkovatele příběhů a informací v reportážích Českého rozhlasu.

Mam rád sport, film, divadlo, hudbu, literaturu, společenské hemžení, vaření i čištění hlavy v přírodě. V jídle umím zhřešit, ale zároveň být i ctnostným přežvýkavcem třeba kustovnice čínské.

Při darování krve mě už dvakrát odmítli, jednou za to mohlo klíště a podruhé antibiotika. Teď napotřetí to ale vyšlo. Trochu se stydím, že jsem základní tábor překonal až v kristových letech.

Jeden můj dobrý kamarád se dárcovství vyhýbá, protože má fóbii z jehel. Další se zase vyhýbá nemocničním zařízením obecně – děsí se totiž, že skončí jako věčný pacient. Teď už z vlastní zkušenosti vím, že to jsou jen výmluvy.

Všem, kdo jste ještě krev nedarovali, bych rád vzkázal to, co mi už dlouho zní v uších: „Nikdy není pozdě začít, protože krev ve studánce nenaberete.“ A pokud se děsíte jehel nebo náhlého kolapsu, pak můžu potvrdit, že sestřičky jsou jemné (rozhodně nehrozí žádný výjev z hororu) a v případě omdlení dovedou něžně vzkřísit i ty největší pořízky.

Více na darujkrev.rozhlas.cz