Nostalgická hra na hrdiny. Fantasy Králové Wyldu se nápaditě vypravuje do srdce Dračího doupěte

Sága je skupina dobrodruhů, která před desítkami let brázdila kontinent a zbavovala ho divokých monster. Dnes jsou živoucími legendami, o jejichž skutcích se zpívají písně. Zároveň je to ale banda starých pánů, kteří už řemeslo dávno pověsili na hřebík. Ovšem jen do té doby, než se dcera jednoho z nich ocitne ve městě obleženém nejmajestátnější armádou krvežíznivých monster, jakou kdy dějiny viděly. Její otec Gabriel se rozhodne, že se vydá přes obrovský strašidelný les Wyld, aby ji zachránil. První z těžkých úkolů, které ho na cestě čekají, je dát Ságu znova dohromady.

Králové Wyldu si na žádný velký realismus nehrají. Na rozdíl od mnoha dnešních fantasy, které se většinou odehrávají v době, kdy magie a všemožné obludy jsou na ústupu a vlády nad světem se ujímají lidé, je Eamesova kniha zasazená do éry, v níž svět obývají stovky monster a do rozsáhlých oblastí pro člověka vůbec není radno vstupovat. Je to svět nebezpečných výprav a velkolepých akčních scén. Eames ale zároveň nepíše jen přímočarou a nenáročnou spotřební fantasy. Jeho kniha je spíš poctou a zároveň střízlivou reflexí téhle žánrové poloze, jak ji nejkrystaličtěji reprezentují hry na hrdiny jako Dungeons and Dragons nebo Dračí doupě.

Čtěte také

Meč, lži a magie. Fantasy Mince a dýka od autora The Expanse sleduje epickou válku o právo na lhaní

Román se většinou nebere úplně vážně, ale je plný sebeshazující nadsázky, která někdy dosahuje až pratchettovských parametrů. V žádném případě to ale není klasická humoristická fantasy. Eames nikdy nesklouzne k úplné absurditě, spíš jak vypravěčský hlas, tak jednotlivé postavy oplývají zdravou ironií, která vytváří odstup od často velikášských dobrodružství hrdinů. Díky tomu kniha nikdy nespadne do čistého braku, i když samotný její děj by tomu mohl nasvědčovat.

Další prvek, který dělá z knihy spíš čtení o velkých fantasy dobrodružstvích než samotné velké fantasy dobrodružství, je její nostalgický tón. Hrdinové mají své největší skutky dávno za sebou a svět se od té doby také znatelně proměnil. Text tak trochu připomíná filmy jako Stalloneho Expendables, kde každá nová akce je zároveň příležitostí ke vzpomínce na nějakou jinou podobnou akci ze starých zlatých časů.

Čtěte také

Oceňovaný fantasy román Páté roční období nás zve do světa s neklidným srdcem z kamene

Reflexivní je ostatně i svět, ve kterém se příběh odehrává. Skupiny hrdinů tu totiž mají status celebrit, které na jejich cestách provázejí bardové skládající písně o jejich skutcích. Nová generace skupin pak už bojuje spíš v arénách než přímo v divočině a z jejich zápasů se stává výnosný byznys. Eames zkrátka udělal z družin fantasy bojovníků něco na způsob sportovních týmů nebo rockových kapel (tomu by ostatně odpovídal i Eamesem sestavený soundtrack, který autor doporučuje k poslechu během čtení knihy). To je také jeden ze způsobů, jakým se kniha zlehka dotýká i problematických bodů téhle takzvané únikové literatury. Monstra, se kterými skupiny bojují v arénách, jsou často zdrogovaná nebo chovaná přímo na zápasy. Také masové vyvražďování oblud v divočině nepříjemně zavání genocidou a je příznačné, že nejzápornější postava celé knihy má svým způsobem nejsympatičtější program – zachovat diverzitu druhů ve světě a zabránit lidstvu v dalším vraždění. Eames se tu chytře podvratným způsobem vrací k jednomu z hlavních témat Sapkowského Zaklínače, kde člověk také je vnímaný jako druh, který je nebezpečný pro celý ekosystém, protože není schopen soužití s jinými bytostmi. Právě na tohle si možná vzpomeneme i při čtení velkolepé finální scény, ve které jde právě o to, že armáda lidských dobrodruhů ve velkém likviduje zástupy nejroztodivnějších příšer.

Králové Wyldu jsou zkrátka čtivá, zábavná a v nejlepším smyslu dobrodružná fantasy, která nám ale neustále připomíná limity tohoto žánru a zároveň s lehkou nostalgií vzpomíná na ztracené nevinné časy, kdy hrdinové i čtenáři tyhle problémy ještě nevnímali a dokázali se do bezuzdné akce naplno ponořit.