Nová vášeň v MeetFactory. Jak milovat v době klimatických změn a nutkání k optimalizaci?

Z inscenace Láska v době globálních klimatických změn
Z inscenace Láska v době globálních klimatických změn

Novela Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn letos získala cenu Magnesia Litera. Vypráví o českém vědci, který se na mezinárodní konferenci zamiluje do půvabné Indky a je přinucen čelit hluboce zakořeněným předsudkům. Při toulkách po Indii, Islandu a Akademii věd poznává vykořeněnost dnešního člověka, lásku a konfrontaci s nesnesitelným vlastním já. Teď Klimatické změny ve formě divadelní adaptace představilo pražské divadlo MeetFactory.

„Sám jsem byl na Islandu, v Indii a teď žiju v Praze, což jsou tři hlavní místa, kde se celý text odehrává. Extrémně mě zaujal v nějakých lidských detailech a situacích, do kterých se může dostat jakýkoliv člověk, ať je mu dvacet, šedesát, padesát, sto a ať už se ocitá kdekoliv na světě. Něco jako současný everyman. A to mě na tom hodně bavilo,“ říká ke vzniku inscenace uvedené v rámci podzimního festivalu Příští vlna / Next Wave mladý režisér Ondřej Štefaňák.

Trochu vyžilý a životem opotřebovaný český vědec a cestovatel přicestuje z Evropy do smradem a špínou zamořeného indického Bengalúru na vědeckou konferenci. Na tu se však ani nedostane, protože se střetne s krásnou indickou vědkyní. Díky domnělé lásce k ní je nucen čelit hluboce zakořeněným předsudkům. Bojí se, že mu při milování bude páchnout, zamotává se do narcistního kruhu vlastních vzpomínek, bolístek i drobných životních vítězství. Na jevišti vystupují tři herci, kteří hrají jeho osobu ve třech podobách a v jiném životním období. Objeví se mladý rozmazlený cestovatel, protivný zaměstnanec Akademie věd i vědec na konferenci na konci světa. 

Dramatizace, režie: Ondřej Štefaňák. Inscenace Láska v době globálních klimatických změn

„Je to metafora nebo uchopení textu v tom, že to je třikrát on sám, jen v jiných místech. Jedna stejná bytost, která neví, jestli je to včera, předevčírem, zítra nebo pozítří. Taková vyprázdněnost, zároveň hravost, zábava, ale v závěru totální rozštěpení osobnosti v tom, že nevím, jestli jsem vůbec potkal někoho, koho mám rád, nebo ne,“ vysvětluje režisér Štefaňák a dodává, že pro něj je inscenace hlavně o tom, že v dnešní době člověk často neví, kde je doma. „Dnes můžeme cestovat z bodu A do bodu B za evropských podmínek za nula nic. Všichni jsme dělali nějakou stáž támhle v Berlíně, ve Vídni, támhle před týdnem jsme byli v New Yorku.“ Neukotvenost v čase i prostoru je zásadní i pro to, v jaké době se ocitáme. Téma se scénografem Matějem Sýkorou tvůrci umístili do prázdného prostoru, ve kterém se postupně ocitají tři herci s batohem na zádech, který si s sebou nesou životem jako sisyfovský kámen. Je pro ně těžké se zorientovat, kým jsou a kde jsou. Naráží na sebe sama, na své vzpomínky a témata, nemají možnost úniku.

Přestože se inscenace jmenuje Láska v době globálních klimatických změn, na řešení tématu klimatu v novele ani ve hře nedojde. Název zachycuje spíš soudobý pohled na svět a společnost, kdy po postmoderní a konzumní době přichází doba globálních klimatických změn. Režisér k tomu dodává, že dnes je trendy řešit klimatické změny, ale má to i svá úskalí.

Inscenace Láska v době globálních klimatických změn

„Všichni řešíme, jakou necháváme uhlíkovou stopu. Tento ‚green-terorismus‘ je samozřejmě na místě, ale někdy je extrémně přehnaný. To, co symbolizuje druhou část názvu, tedy ‚globální klimatické změny‘, je právě roztříštěnost místa. Celá inscenace je o sebelásce, o běžném narcismu, který člověka zaslepuje v tom, aby řešil zelená témata a aby se rozhlížel kolem sebe. Jenže řeší pořád jen sebe, sebe a pak se najednou probere a všude okolo něho je pustina a už není co dělat,“ domnívá se Štefaňák.

V divadelní adaptaci vyniká skvělé herecké ztvárnění. Herci Jeništa, Bárta a Hrabák hodinu dvacet neslezou z jeviště, s vynikající energií přechází ze situace do situace a z charakteru do charakteru. V prostoru se mezi sebou navzájem předhání, aby detailně vykreslili portrét současného globálního „everymana“, který víc než po lásce k druhému touží po lásce k sobě samému, přičemž si hází klacky pod nohy zase jen on sám. A během této pouti se planeta neustále otepluje.

Někteří lidé žijí se svými předsudky celý život. Je možné je překonat, když na vlastní oči vidíte, že jsou nesmyslné? Poslechněte si celou reportáž Marie Kobrlové.

Spustit audio

Související