Novináři spojte se a bojujte za svá práva. Finský recept na svobodnou a nezávislou žurnalistiku

Máte nějaké konkrétní tipy, kterými by se třeba studenti žurnalistiky nebo začínající novináři měli řídit?

Důležité je, aby se novináři spojovali. Ve Finsku máme velmi silný novinářský svaz (The Union of Journalists in Finland), který bojuje za lepší pracovní podmínky a platy a také ochraňuje naše pracovní místa. Nevím přesně, jaká je situace v Česku, ale mám hodně zkušeností z Afriky, kde jsem dlouho působil jako novinář a také jsem tam místní novináře učil. První věc, kterou svým kolegům v Somálsku, Nigérii, Tanzanii a v dalších zemích říkám, je: spojte se, abyste dostávali víc peněz a nemuseli mít vedlejšáky, nebo dokonce nedostávali potají obálky s penězi. Takové věci se dějí i u nás, ale je to marginální záležitost. Lidé vědí, že je to neetické.

Začínajícím novinářům bych vzkázal, ať věří tomu, co dělají. Člověk by si měl najít téma blízké svému srdci, které bude chtít sdílet se čtenáři, posluchači nebo diváky. Co vím, tak negativním jevem ve střední Evropě je oligarchizace médií. A to je vážný problém, s takovými věcmi se setkávám v afrických zemích. Finsko je na prvním místě, co se svobody projevu týče, ale i u nás máme potíže. Naši šéfredaktoři a editoři také často nemají zájem o příspěvky, které jdou do hloubky a snaží se něco změnit. Šéfredaktoři a vlastníci médií samozřejmě chtějí vydělávat peníze, žurnalistika je pro ně komerční produkt. Věří, že byznysu se lépe povede, když budou mít hodně senzačních článků. Také vždy neplatí novináře tak, jak by si zasloužili.

Většina českých médií se příliš nezabývá zahraničím, posty zahraničních zpravodajů se ruší, zpravodajství z ciziny často spočívá v přepisování agenturních zpráv. Jak v takové situaci informovat o zahraničních událostech, a především o těch v nezápadním světě? Jak vůbec o takzvaném rozvojovém světě psát?

Základním úkolem médií je přinášet zprávy. A zprávy jsou většinou špatné. Publikum zná vzdálené země často jen ze zpravodajství, které je plné špatných zpráv. A představa o cizích zemích se pak redukuje jen na jeden obraz – Blízký východ je plný teroristů a válek, Afrika rovná se korupce, uprchlíci a tak dále. Ale skutečnost je jiná. Informace přitom nemusíte získávat jen přímo na místě nebo ze zpravodajských agentur, je ale potřeba přemýšlet a proniknout hlouběji do problému. Dnes existuje obrovské množství lokálních zdrojů v angličtině, spousta informací a příspěvků je třeba na sociálních sítích.

Peik Johansson pracoval od roku 1988 především ve finském veřejnoprávním rozhlase (Yle) a týdeníku Kansan Uutiset. Působil jako zahraniční zpravodaj v Africe, na Blízkém východě a v Asii. V nadaci Vikes (Finnish Foundation for Media and Development) školí novináře v Africe, Finsku, střední Evropě a dalších zemích.

Vezměte si například takzvanou uprchlickou krizi, která je důsledkem toho, co se děje na Blízkém východě, v Africe a v Afghánistánu. Lidé, kteří sem přicházejí, nemají důstojná zaměstnání, jsou perzekvovaní, nevidí pro svoje rodiny žádnou budoucnost. Tito lidé jsou důležitým zdrojem informací. Když je vyslechnete, lépe porozumíte nejen tomu, proč přicházejí, ale také tomu, co se ve světě vlastně děje. Jsem si jistý, že i lidi v Česku zajímá, co se odehrává jinde a jak to může ovlivnit jejich budoucnost.

Ve veřejnoprávních médiích se často řeší otázka objektivity, vyváženosti a aktivistické žurnalistiky. Jak nebýt aktivistou, ale zároveň ani pouhým přepisovatelem zpráv, který se nestará o osudy lidí kolem sebe?

Musíte samozřejmě poskytnout prostor všem stranám, ale také téma zasadit do kontextu. Když máte dvě strany konfliktu, jednu mocnou a druhou méně, pokládejte oběma stejně tvrdé otázky. Obtížné dotazy dávejte i lidem, se kterými třeba osobně sympatizujete, nejednejte s nimi v rukavičkách, nejste jejich PR. Oni sami pak budou muset tím nejlepším způsobem vysvětlit svůj postoj a to, za co bojují.

Ale uvedu příklad, který se týká změny klimatu. Na jedné straně máte znečišťovatele a na druhé straně někoho, kdo propaguje obnovitelné zdroje. Vezmeme-li v potaz budoucnost lidstva, tak je podle mě objektivní dát větší prostor těm, kteří se snaží najít řešení, než těm, kteří jsou zodpovědní za destrukci poznamenávající tolik lidských životů.

Jak vás osobně obohatilo, že jste strávil velkou část života v takzvaně rozvojových zemích, hlavně v Africe?

Věnoval jsem se za svůj profesní život řadě témat, která nás lidi spojují. Všude na světě se díváme na stejné fotbalové zápasy, na Ligu mistrů, mistrovství světa nebo anglickou ligu. Tím, že jsem strávil tolik času na jihu, jsem se především hodně naučil. Dění ve vzdálených zemích může být někdy příkladem i pro nás. Například v 80. letech Světová banka a Mezinárodní měnový fond nutily velkou část nejchudších zemí, aby privatizovaly svůj veřejný sektor, a nepříznivé důsledky můžeme vidět dodnes. To samé se pak opakovalo v Evropě a dnes máme ve Finsku vládu, která chce privatizovat zdravotnictví a železnice, i když to většina obyvatel nepodporuje. Je důležité ukazovat na příkladech z jiných částí světa, kam taková privatizace může vést.

Jsem také vděčný za to, že jsem se mohl potkat s kolegy žurnalisty, kteří pracují v mnohem těžších podmínkách. My ve Finsku jsme pyšní na naše veřejnoprávní média a svobodu projevu. Beru jako povinnost jezdit do jiných zemí a dělit se o naše zkušenosti. A lidé jsou vždy velmi otevření. Třeba za chvíli sednu do letadla a letím do Somálska, kde naše organizace Vikes působí už čtyři roky. Snažíme se tam pomáhat s veřejnoprávním vysíláním a vzdělávat novináře, aby lépe porozuměli novinářské etice. Chceme tak podpořit zdejší svobodu projevu. Finsko je pro somálská nekomerční média velkým vzorem. Když můžete být součástí něčeho takového, tak víte, že vaše práce má skutečně smysl.