Nový román Denemarkové míří vysoko, řeže hluboko

2. prosinec 2014

Radka Denemarková svým novým románem otevírá svět plný neobvyklých konotací. Dostává se nám do rukou kniha, jejíž myšlenky se do čtenáře zakousnou a už nepustí. „Hlavou proti zdi. Tělem pod kopyta koní. Jak mnoho se skrývá v rutině a rituálu.“

Denemarková svým novým románem převrací žánr detektivky a staví jeho typické postavy do jiné perspektivy – už tím, že vyšetřovateli dává jméno Policista a vdově jméno Vdova s velkými počátečními písmeny. V prologu nám nastaví silnou atmosféru, naláká nás na krásu a radost ze života, ale vzápětí tuto idylickou atmosféru pošle na dno Mariánského příkopu a šokuje nás násilnou scénou.

V úvodu románu jsme svědky znásilnění a vyšetřování sebevraždy staršího muže, která se začne postupem děje problematizovat, a na scéně se objeví tři ženy, jež by možná mohly mít s onou sebevraždou něco společného. To vše pozorují vlaštovky, které nechápou, co všechno se děje na zemi pod nimi, proč se my, ta divná stvoření tam dole, chováme tak, jak se chováme, a proč se nedokážeme na věci podívat z jiného úhlu.

Dostáváme se do světa, který poznáváme ze tří pohledů – z perspektivy ptačí, z té vyšetřovatelovy a z perspektivy tří žen, které mají podobný svobodomyslný přístup k životu. U každé z těchto žen nalezneme odlišné zacházení s jazykem, protože jak se píše v románu, „jazyk je jen prostředkem lži“. A tak s ním pracují všechny postavy této knihy.

03263205.jpeg

Autorka skládá věty, v nichž není slovo navíc, výpovědi, které sekají do očí a zařezávají se hluboko do čtenáře. Některé výrazy až vystupují ze stránek a Denemarková dokazuje, že vedle sebe umí řadit slova, která by do rázu věty napadlo zasadit jen málokoho. Používá repetici slov a výpovědí a v některých částech knihy dosahuje zvláštního, téměř rapového rytmu.

Často odkazuje k chování vlaštovek, které jsou v tomto románu symbolem svobody. Citelná je i kritika dnešní doby a stavu společnosti skrze ústa jedné z ženských postav. Autorka nám také ukazuje, jak je vše pomíjivé, jak dokážeme být v jednu chvíli šťastni, létat v oblacích a v tu další ležet v kaluži. Proto se snad v textu vyskytuje i několikrát spojení vteřina věčnosti. Každý okamžik se nám zarývá do těla a mysli, protože jak Denemarková v knize poznamenává, „těla nelžou a jejich paměť neklame“.

Čtěte také

Radka Denemarková vydáním svého nového románu znovu dokázala, že patří na špičku současné české prózy svým lidským cítěním, jazykovou zralostí, obrazností a stylistickou precizností.

Radka Denemarková – Příspěvek k dějinám radosti (Host, 2014)

autor: Lukáš Prchal
Spustit audio