Nový seriál Disenchantment Matta Groeninga budí rozčarování. V minulosti objevuje jen staré a známé

Že něco nehraje, že jsme tak trochu mimo rytmus, si všimnete hned při sledování prvních vteřin úvodního dílu seriálu. Po dnes už ikonické třeskuté znělce Simpsonů z dílny Dannyho Elfmana a futuramovské variaci na Psyché Rock francouzského pionýra elektroniky Pierra Henryho přichází v Disenchantment nějaká divná balkánská dechovka. Možná i proto se v titulkové sekvenci tentokrát neobjevují pohybující se objekty, ale sledujeme jen střídající se barevně zjednodušené obrázky, které mají evokovat pocit listování nějakou prastarou knihou.

Ze seriálu Matta Groeninga Disenchantment|foto: Netflix

Změn je tu ostatně víc. Aspoň těch vnějškových. Epizod je jen 10, zato každá trvá cca 28 minut namísto tradičních 22, ale především celou první sezónou prochází celistvý průběžný příběh. Princezna Tiabeanie (zkráceně Bean) se kromě vlastních osobnostních a rodinných potíží musí vypořádat i s tajemnými silami toužícími ovládnout a pokořit království Dreamland. V momentech stranou dramatické zápletky (které tu je oproti Simpsonům i Futuramě o něco víc) tráví pak čas pitkami a bohapustým flákáním ve společnosti skřítka jménem Elfo a osobního démona Luciho.

To, co zůstává stejné, je Groeningův komediální výrazový slovník, který se bohužel neustálým opakováním osvědčených postupů pomalu vyčerpává. Čím jiným nás pak ale ještě jako tvůrce může zaujmout? Snad jen právě těmi vnějškovými změnami: fantasy pozadím, vyprávěním příběhu, návratem k jednodušší animaci. Aspoň to poslední je potěšitelný krok zpět, nadbytečné zapojování 3D animace zejména v pozdějších sezónách Simpsonů bouralo iluzi dospěláckého cartoonu, kterým seriál až geneticky je. Kresba a animace v Disenchantmet je opravdu příjemně „zastaralá“ a archaická v souladu s historickou tematikou.

Ale jinak je jedno, jestli se Groeningovy karikaturní seriály odehrávají v současnosti, budoucnosti či minulosti. Důležité je, jak se mu podaří vyprofilovat hlavní postavy na jednoduchém spektru pohybujícím se vyhroceně mezi hrubostí a sentimentalitou, tupostí a záchvaty zdravého rozumu, cynismem a humanitou. A ústřední trojice z Disenchantment vztahovou dynamikou může stěží konkurovat pětici ze Simpsonů, či dokonce sedmičce z Futuramy. To je jednoduchá matematika.

V tomto nastavení pak už jen záleží na kreativitě scenáristů, kolik situačních a konverzačních gagů jsou na omezeném, ale nám dobře známém prostoru s to vytěžit. Jenže jak dlouho ještě může trvat, než se dostanou na (zlaté) dno? Že se stroj po letitém bezproblémovém chodu trochu zadrhává, dala tušit před pár lety například výzva, aby fanoušci pomohli tvůrcům vymyslet další proslulý gaučový gag ze znělky Simpsonů. Nebo neochota Matta Groeninga jakkoli reflektovat události kolem tzv. Appu controversy. U něj je totiž všechno dobrý, všechno stejný.