Nowa Muzyka 2011 – Když kvalita line-upu předčí tu organizační

Přestože se letos Nowa Muzyka konala již pošesté, připadal jsem si tentokrát ve festivalovém areálu hornického muzea až nebezpečně a nepříjemně často jako na ročníku prvním.

Na vině nebyli vystupující – program sám o sobě dělal festivalu čest a jen potvrdil, že cenu za nejlepší malý evropský festival za rok 2010 nezískal náhodou. Problémem však je až trestuhodně odbytá organizace, která zamrzí o to víc, že Nowa Muzyka není žádným obřím svátkem hudby s nespočtem stageí a desítkami tisíc návštěvníků. Jde spíše o komorní festival, kde člověk nemá potíž dostat se na jakékoliv vystoupení do předních řad a nutnost mačkání se je tu spíše výjimkou než pravidlem.

Jak vypadala ona nezvládnutá organizace v praxi? Nedostatek festivalových pásků (což vedlo k nekonečnému čekání návštěvníků na vpuštění do areálu), kompletní přeházení vystupujících na Little Big Stage, které ale bylo oznámeno prakticky až o tři hodiny později pouhými několika papíry velikosti A4 rozmístěnými po areálu (takže kdo chtěl například vidět Walls a chystal se dle oficiálního časového harmonogramu na jedenáctou hodinu, zjistil v deset večer, že už je ve skutečnosti dvě hodiny po jejich koncertu…), přemístění posledních dvou sobotních vystoupení (Superpitcher a Jacek Sienkiewicz) z Red Bull Music Academy Stage do klubu Flow v centru města kvůli dešti, na který pódium očividně nebylo připraveno, nebo konec konců i sám o sobě skvělý festivalový areál, který se ale stal z důvodu oprav venkovního prostoru hornického muzea jedním velkým staveništěm. Prakticky jediné místo, kde se dalo koupit jídlo, bylo v návalových momentech po skončení koncertů na hlavní stagei zcela nedostačující, přestože na obranu provozovatelů nutno dodat, že se oháněli velmi rychle. Na některých věcech se zkrátka šetřit nevyplatí a organizátoři Nowe Muzyky by si to po letošním ročníku, kdy byly hudební a organizační složky dvěma kvalitativně zcela jinými světy, měli velmi rychle uvědomit. Jedna věc je uspořádat rodinný festival s kapacitou pár tisíc návštěvníků a druhá vytvořit dostatečné (a dostatečně kvalitní) zázemí i pro těch pár tisícovek lidí uvnitř areálu.

00987953.jpeg

Jména na letošním line-upu zajišťovala už sama o sobě kvalitní hudební zážitky, přestože realita může být samozřejmě častokrát jiná. Hned páteční den se nicméně o nezapomenutelné chvíle postaraly legendy labelů Warp Records a Ninja Tune – letos zmrtvýchvstalí Seefeel, respektive Amon Tobin, které v sobotu následovali do pomyslné festivalové síně slávy především Ras G, Instra:Mental a Matias Aguayo. Oproti tomu Jeremiah Jae, Machinedrum nebo Darkstar předvedli ve větší či menší míře rozpačitá vystoupení.

Hned o první příjemné překvapení se ale postarala dvojice Walls, která v loňském roce vydala nemastný neslaný eponymní debut na labelu Kompakt. Živá podoba jejich produkce působila kompaktněji a sevřeněji, přestože se rozhodně nejednalo o žánrovou monotematičnost, spíše naopak. Sam Willis a Alessio Natalizia během hodiny propluli syntezátorovou lo-fi produkcí, vzdušným IDM, překvapivě dlouho zakotvili u dub-techna a celkově zněli daleko propracovaněji a méně popově než na zmíněném debutu.

Warp Records a Ninja Tune bodují

O pár hodin později odehráli na stejném pódiu jeden z mála letošních evropských koncertů i Seefeel. A jestli Walls překvapili, warpovské legendy rovnou ohromily. Čtveřice Mark Clifford (klávesy, kytara, laptop), Sarah Peacock (kytara, zpěv), Lida Kazuhisa (bicí) a Shigeru Ishihara (baskytara) sice působila dojmem, jako kdyby si na pódium odskočila ze svých obývacích pokojů, ale to, jak Seefeel odehráli skladby z letošní návratové eponymní desky (která se u kritiky dočkala spíše ambivalentních ohlasů), bylo jednoduše dechberoucí. Masivní sound Ishiharovy baskytary (zřejmě ještě modulovaný přes laptop) se staral o industriální wobblování, na které je celá dubstepová scéna krátká. Pomalé a jakoby ztěžka odvalované arytmické bubnování pak společně s rozmazanými kytarovými plochami a minimalistickým vybrnkáváním, občas doprovázeným zastřeným vokálem Sarah Peacock, dodávalo skladbám výsledný zvuk, který zněl, jako kdyby pocházel z jiného světa, kde se noise potkává s dubem, abstraktní elektronikou, shoegazerem a ambientem. Seefeel posunuli skladby z letošní desky v živém hraní o několik tříd výš, aniž by jejich studiovou podobu na pódiu vlastně jakkoliv výrazně modifikovali. Kdo nevěří, ať se na některém z budoucích koncertů sám na vlastní uši přesvědčí.

02424497.jpeg

A kdo říká, že ho vizuální show Amona Tobina nemůže naživo ničím překvapit, protože už ji x-krát viděl na Youtube, měl by se pro změnu na vlastní oči přesvědčit, že si lže do vlastní kapsy. Během léta jsem na internetu zhlédnul prakticky celé vystoupení a některé pasáže i několikrát; věděl jsem, co mě čeká, a byl jsem připravený na vše. Ale stejně jsem skoro celých devadesát minut zíral na onu obrovskou polorozbořenou zeď na pódiu s otevřenými ústy. A to i přesto, že mě aktuální album ISAM nechává víceméně chladným. Tobinovi a jeho týmu se podařilo propojením barevného 3D mappingu s originálním „plátnem“ a perfektní synchronizací s hudební složkou vytvořit neuvěřitelně plastickou a věrohodnou projekci, která vás vtáhne do sebe, pohltí, obestoupí a nenechá od sebe odtrhnout pohled. I když víte, že všechno je samozřejmě předem připravené a improvizace zde prakticky nemá místo, nezbývá vám, než před výsledkem hluboko smeknout. Fakt, že vizuální stránka vystoupení znatelně převyšuje tu hudební, je snad jedinou šmouhou na projektu, jinak dovedenému k naprosté dokonalosti.

02344809.jpeg

Modeselektor a ti druzí

Pocit všeho předem připraveného jsem měl i u předchozího jména na hlavní scéně, kterým byli Modeselektor – s tím rozdílem, že v případě jejich live-setu pro onu předpřipravenost nebyl jediný logicky obhajitelný důvod. Gernot Bronsert a Sebastian Szary si svou nabušenou elektro bouři užívali snad ještě víc než publikum a nekompromisně diktovali jeden nabasovaný hit za druhým, čemuž ještě výrazně pomáhal i skvělý soundsystem, který je už na Nowe Muzyce pravidlem. Z předváděného ale zkrátka až příliš čišela přesnost a perfekcionismus, kterého by Modeselektor museli dosáhnout v daleko koncentrovanějších stádiích mysli, než v jakých se na pódiu po většinu času nacházeli.

Ford & Lopatin potěšili více instrumentální a méně synth-popovou podobou desky Channel Pressure, japonský producent Daisuke Tanabe (který se pohyboval po areálu oba dva dny a nenechal si ujít Seefeel, Rase G, ani Darkstar) zase nezklamal ač už nijak originální, přesto však pořád dobře fungující a navíc příjemně devadesátkově vzpomínkovou kombinací glitche a abstraktního hip-hopu.

02390487.jpeg

Překvapivě hodně vzpomínal i Machinedrum, u kterého bych ale spíš očekával důraz na futuristický zvuk jeho aktuální tvorby, než sázku na dřevní jungle a hardcore, který byl (vedle jukeu) v setu obsažen až v nepříjemně velké míře. To Jeremiah Jae rezignoval na vlastní produkci ještě víc, když hrál mimo jiné staré Wu-Tang Clan, do kterých cosi vykřikoval, přičemž kapitola sama pro sebe byla i jeho komunikace s publikem, jež působila bezkonkurenčně nejvíce amatérsky z celého festivalu. Páteční program tak nakonec zachraňoval Teebs se svými abstraktními trip-hopovými miniaturami plnými zakouřené atmosféry.

Sobota: jde to i bez hlavního pódia

V sobotu jsem na hlavní stage zanevřel úplně a dal přednost těm menším, které nabízely daleko exkluzivnější line-up. Ras G, Spoek Mathambo a koneckonců ani Boxcutter se letos v Evropě mnohokrát neobjevili. K tomu připočtěte Instra:Mental, Darkstar, Matiase Aguauya a Lorna a najednou jste rádi, že stíháte přebíhat mezi dvěma pódii.

Barry Lynn aka Boxcutter byl první polovinu svého vystoupení takový mladší bratr Squarepushera. Baskytarová sóla doprovázená IDM podklady ale byla až příliš neprůbojná, což naštěstí plně vynahradila druhá polovina jeho live-setu, ve které už se věnoval především laptopu a mašinkám. Zaznít tak mohly jak ukázky z letošní desky, tak upravené skladby z debutu Oneiric, které se po právu dočkávaly nejhlasitějšího přijetí.

Ohh Raaaaas!

Vokální sampl „Oh Ras“, kterým Ras G v Katovicích nešetřil o nic méně než na svých nahrávkách, se okamžitě stal všudypřítomným i v publiku, ze kterého se ve výsledném součtu ozýval snad ještě častěji. Zavalitý rastafarián z Los Angeles vypouštěl jednu psychedelickou space-bass abstrakci za druhou, výkřiky z obecenstva vkomponovával do rytmických pomlk svých hutných beatových sekvencí a postupně víc a víc rozhoupával zprvu statické publikum. Co minuta, to jiný track, se zenovým klidem DJe Krushe prolínal Ras G jednu skladbu do druhé, provokoval airhornem a po šedesáti minutách opustil se samplerem v podpaží pódium o jeden vykouřený joint lehčí.

02393366.jpeg

Za duo Instra:Mental dorazil do Katovic pouze Damon Kirkham a odehrál hodně svižný techno set s důrazem na letos vydané album Resolution 653. O zatím jedinou vydanou desku se celkem logicky opřel i Spoek Mathambo doplněný na střeše Red Bull Tour autobusu o další dva kumpány oblečené stejně jako on do žlutých pláštěnek. Koncert odpálili rovnou bez skrupulí hitovkou Mshini Wam a pokračovali v nabušené směsici elektra, hip-hopu a afrických rytmů, zatímco o pár metrů dál snilo svůj temný synthpopový sen trio Darkstar s trochu afektovaným Jamesem Butterym za mikrofonem (v coveru Videotape, jenž také zazněl, si s Thomem Yorkem v ničem nezadá), který by se se svým projevem rozhodně neztratil v nějaké echtovní emo kapele pro náctileté.

Není disko jako disko

Apparat Band na hlavním pódiu jsem drze vyměnil za chilského mistra diskoték a pro mnohé možná trochu překvapivě akvizici labelu Kompakt, Matiase Aguya. Po zasněných Darkstar už nebyla touha po dalším, tentokrát kytarovo-elektronickém snění, a čas popůlnoční si jasně žádal taneční procitnutí. Producent, zpěvák a hlavně showman v jedné osobě, který v sobě nezapře jihoamerický temperament, mě nezklamal. Chytlavý mix latino rytmů s techhousovými spodky, výraznými klávesami a příležitostným zpěvem, patřičně proháněným vokodérem a echy, dokázal skvěle zabavit končetiny na víc jak dvě hodiny i při nepříjemné dešťové přeháňce, a troufnu si tvrdit, že ač měla Mary-Anne Hobbs v cirkusovém stanu určitě větší publikum, pozitivnější atmosféru a vděčnější tanečníky byste tam pohledali jen stěží. Matias Aguyao chce svou produkcí především bavit a to mu šlo v Katovicích skvěle.

00831138.jpeg

Roska chtěl asi bavit také, ale v jeho případě na mě mix wonky, techna a UK garage nezafungoval, přestože o publiku před Little Big Stageí by s menším přimhouřením oka dal říct pravý opak. Lorn, který po čtvrté nad ránem Rosku střídal, se daleko víc zaměřil na vlastní produkci a tracky jako Army Of Fear nebo Until There Is No End se dočkaly zasloužených ovací. Program druhého hlavního dne po něm ve festivalovém areálu uzavřel Pearson Sound, respektive do klubu Flow přesunutí Superpitcher a Jacek Sienkiewicz. Šestý ročník Nowe Muzyky potom zakončil Jamie Woon nedělním koncertem v kostele a duo Mount Kimbie následnou afterparty

Cíl pro 7. ročník? Poučit se z chyb.

Nowa Muzyka co do kvality line-upu opět nezklamala, ale kvůli organizačním minelám jsem určitě nebyl jediný, kdo tentokrát opouštěl Katovice se smíšenými pocity. Na oficiálním webu už byl zveřejněn i omluvný text, ve kterém se tým lidí participujících na festivalu dušuje, že se z letošních chyb do příštího roku poučí. Kvůli zmíněným nedostatkům letos Nowa Muzyka zřejmě neobhájí post nejlepšího malého evropského festivalu, kterým se může pyšnit za rok 2010. Doufejme, že to bude jen pro dobro věci a příští rok už opět půjde kvalita organizace ruku v ruce s kvalitou programovou.