Nultá léta Petra Marka, Emy Brabcové, Bonuse a dalších: Hipsterům jsme říkali trendaři

Komentář OSVČ Zuzky Fuksové si přečtěte tady. Její nulky prý byly nedomrlé, přechodové, co ty vaše? 

Nultá léta Petra Marka: Hipsterům jsme říkali trendaři, bavily mě reality show a Pavel Trávníček

„Přecházel jsem tehdy z vysoké školy do náhradní vojenské civilní služby, kterou jsem dělal v kulturních institucích v Hranicích na Moravě. Poté nastal přechod do pražského života. Byl to pro mě velký převrat, v roce 2000, skončilo strašně moc věcí a nové věci nastaly,“ říká hudebník a filmař. „Dopadlo to výborně, byla to doba, kdy poprvé začaly nějaké další lidi zajímat moje věci. Stalo se mi to ve skoro třiceti letech. Kdyby mi bylo tehdy dvacet, bylo by to období ještě úžasnější.“

Jaká hudba nultých let je podle Petra Marka dobrá? „Hodně jsem ujel na LCD Soundsystem, teď jsem zrovna před chvíli poslouchal jeho novou desku a byl jsem znovu nadšen. Z filmů jsem se tehdy začal zajímat o věci Stevena Soderbergha, s napětím jsem sledoval každý jeho film, přes Dannyho parťáky a Bublinu po Hollywood, Hollywood,“ popisuje frontman skupiny Midi Lidi, který se tehdy nadchnul taky pro reality show. „Úplně mi vrátily zájem o televizní médium. Začal jsem je sledovat jen proto, že jsem najednou viděl nejpodivnější situace, často velmi nudné, ale s nejpodivnějším estetickým pojetím. To snímání bylo tak divoké, nedalo se to ukočírovat a ustříhat, byla to vlastně avantgarda v přímém přenosu. Něco jako Andy Warhol a jeho filmy s Morrisseym,“ vzpomíná Marek, který ale neví, o kterou reality show vlastně šlo. „Nepamatuju si přesně, kteří byli VyVolení a kteří byli to druhý.“ SuperStar, která si v nultých letech zažila v Česku svoji největší slávu, ho nechytla. „Byl jsem úplně mimo SuperStar. Rád jsem sledoval Pavla Trávníčka v pořadu Do-re-mi, ale vlastně jenom kvůli jeho moderátorské žoviálnosti.“

„Když jsme přijeli v roce 2007 poprvé koncertovat do Prahy, tak jsme zjistili, že vystupujeme v nějakém sklepě, kde jsou všichni v bílém a mají na sobě zvláštní brejle, všichni stejný,“ vypráví Marek, jak se poprvé setkal s hipstery. „Potom se nás na Slovensku v nějakém rozhlasovém pořadu zeptali, jestli jsme hipsteři, a to slovo jsme předtím neslyšeli. Spojili jsme si, že to je ono, my jsme jim tehdy říkali trendaři. To byl pěkný nový fenomén, který přišel,“ směje se režisér. Marek se přiblížil i politice, a to když podle svých slov „vypuzovali z radnice starostu Hranic na Moravě“. „Naše hnutí se jmenovalo Příjemný úder. Protivníci nechápali, že to není přímý, ale příjemný úder,“ vzpomíná na svoji aktivistickou snahu, která prý začala po návštěvě kina. „Založili jsme tuhle protiradniční záležitost, když jsme šli z promítání filmu Matrix. A podařilo se nám starostu vypudit,“ uzavírá happy endem Petr Marek.

Ema Brabcová (Luno)|foto: Standa Soukup

Nultá léta Emy Brabcové: Úvod do dospělosti, Khoiba a hledání sebevědomí

Emě Brabcové bylo na přelomu tisíciletí devatenáct let. Během nultých roků zažila veliký boom kapela Khoiba, ve které měla hlavní roli. „Začátek těch let byl úvod do dospělosti, konec už byl, protože se mi v roce 2009 narodila dcera, takovej drsnej přechod do ní,“ vzpomíná zpěvačka, která od roku 2010 působí ve skupině LUNO. „Určitě to bylo strašně intenzivní období, zvlášť hudebně, protože to byla první fáze Khoiby, která mi zasahovala do života úplně maximálně. Strašně ráda na to vzpomínám, i když tam byly pro mě osobně těžký momenty, protože nejsem úplně jednoduchej člověk. Teď se mám sama se sebou daleko líp,“ říká. Nultá léta pro ni tedy symbolizuje kapela. „Úplný oddání se kapelovýmu světu. Tomu, že to fakt chci dělat a chci to dělat takhle. Zároveň to symbolizuje moje vnitřní hledání sebevědomí,“ popisuje hudebnice.

Nultá léta Roberta Sedláčka: Dozvuk devadesátek, svobody a režisérské doby

„Vybavuje se mi z té doby svoboda a skákání po hlavě do věcí, aniž byste spekulovali, pro kolik je to lidí, jakou to může mít cílovou skupinu a jaký to může mít dosah v rámci evropské kinematografie,“ říká unaveně Sedláček. Člověk si prý tehdy našel téma, uvěřil mu, přesvědčil producenta, nejčastěji spolužáka ze školy, a šlo se do toho. „Devadesátý léta byla autorská doba, chodili jsme s nápady a hledali jsme producenty, kterým by se to mohlo hodit, byla to doba režisérská a v těch nultých letech se to postupně přehouplo do producentské. Oni už vědí, co chtějí, mají svoji cílovku, vědí, jaké atributy ten film musí mít, aby to tu cílovou skupinu zasáhlo.“

Potíž je podle Sedláčka to, že dnešní filmy nejsou lepší než ty z devadesátých let. „Dneska je už blockbuster, velký divácký film, hlavním modelem, režisér už nemá váhu jako tehdy, holt si všichni od revoluce hledali pozice a ti, co seděli na penězích, si ty svoje pohlídali nejvíc.“ Do kina prý Sedláček tehdy chodil na filmy bratrů Coenů, Davida Lynche, pozoroval Bohdana Slámu a těšil se, až něco natočí Petr Marek. 

Erik Tabery|foto: Tomáš Vodňanský

Nultá léta Erika Taberyho: Opoziční smlouva a Špidla jako první dobrý premiér

V nultých letech byl dnešní šéf Respektu kmenovým redaktorem a zapáleně se věnoval české politické scéně. „Tuhle dekádu mám spojenou především s politikou, začátek zejména s opoziční smlouvou mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem,“ vypráví o období, které popsal v knize Vládneme, nerušit. „Mám pocit, že čím to období začalo, tím i skončilo, tedy soubojem o podobu české společnosti. Na začátku veřejnost opoziční smlouvu odmítla, ale bylo vidět, že se tím unavila. Věděla, co odmítnout, ale ne co by chtěla místo toho,“ myslí si novinář. „Nejdůležitější moment je z mého pohledu vstup do Evropské unie, ten určuje směřování a bytí současné společnosti.“

V roce 2003 vystřídal Václava Havla v úřadu prezidenta Václav Klaus. Novinář v souvislosti s novou hlavou státu vzpomíná hlavně na pocit překvapení. „Dělal jsem si rešerše na knížku o prezidentských volbách, takže můžu říct, že když Václav Klaus ohlašoval kandidaturu, nikdo nevěřil tomu, že by mohl uspět. I já jsem psal, že nemá šanci, protože jsem nevěřil, že by si šel pro hlasy komunistů. Udělal to a to rozhodlo,“ připomíná Tabery. „Přišel vlastně úplný opak Václava Havla. Člověk, který chtěl zemi naopak izolovat, vyvádět z Evropské unie. Nelíbil se mu tradiční souboj otevřených politických stran, mnohem víc spoléhal na jakési elitní dělení moci ve společnosti. Jeho největší vliv bylo rozmělnění vztahu české společnosti vůči Evropské unii,“ myslí si šéfredaktor Respektu.

Česko mělo za devět let šest premiérů – Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka a Jana Fischera. Podle Taberyho to svědčí o tom, že je česká politická scéna neukotvená. „V nultých letech odcházel vliv generace vedené Václavem Havlem, Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Byla otázka, kdo je nahradí. Strany vůbec neměly ujasněné, jak chtějí vypadat. Volby 2002 vyhrál Vladimír Špidla. Když to po čtyřech letech končilo, byl tam Jiří Paroubek, což bylo úplně něco jiného, než co reprezentoval Špidla. Téměř jako byste volili jinou stranu,“ říká Tabery, podle kterého byl nejzajímavějším a nejdůležitějším premiérem Vladimír Špidla. „Zaprvé tím, že odmítl pokračovat v opoziční smlouvě, i když ho k tomu Václav Klaus přesvědčoval. Zároveň, i když mám velmi odlišné názory, protože je hodně vlevo, jsem měl poprvé pocit, že je tam politik, který přemýšlí o světě, má nějaké hodnoty a nevidí politiku skrz mocenské vztahy.“ Který snímek z nultých roků je jeho oblíbený? „Pán prstenů se mi líbil hodně, občas se na něj ještě podívám. Neříkám, že je to nejlepší film, Skrytá identita je úžasný film, ale tahle trilogie mě hodně bavila, protože mám rád i tu knížku,“ odpovídá.

Martin Tvrdý aka Bonus|foto: Martina Pavloušková

Nultá léta Bonuse: Hudba, klipy, nové možnosti a hrozná mánie

Na nultá léta vzpomíná Hůla jako na dobu, ve které bylo všechno možné. „Najednou jsem se mohl všechno naučit, všechno vyzkoušet. Mohl jsem začít dělat desky nebo točit klipy, šířit hudbu směrem, kterým jsem chtěl já. Všecko se to naučit,“ říká. Tenhle pocit si hudebník zachoval dodneška. „To je pro mě nejdůležitější a je to něco, co mi zůstalo. Nastartoval jsem hroznou mánii a doteď v tom pořád jedu,“ tvrdí rapper, pro kterého bylo období od roku 2000 do roku 2009 šťastné. „Víceméně jo. Pak se mi narodil v roce 2008 syn. Tím mi věci začaly dávat jinej smysl. Bylo to v mnoha ohledech bohatý období,“ pamatuje si Bonus a podotýká, že důležitá pro něj byla v té době parta lidí okolo Živlu.