Numetaloví démoni Jamese Colea vás na albu Orfeus provedou skutečným očistcem

03644070.jpeg
03644070.jpeg

Polovina Supercrooo a rapper s intergalaktickým slovníkem, skatologickým smyslem pro humor a nadváhou, která byla vždycky spíš výhodou než naopak. Svůdník Kapitán Láska procházející letištní haly se šarmem, zatímco si pobrukuje R&B hitovky a mrká po letuškách. Básník recitující exkrementální poezii se sklenicí piva po vzoru oblíbence Charlese Bukowského. Zapálený student filozofie, který čepici s rovným kšiltem vyměnil za manšestrové sako, a posléze metalák s dlouhými vlasy vzpomínající na středoškolské lásky jako Sepultura nebo Korn.

Současná a nejméně nápaditá identita Jamese Colea se formovala někde na upocené lavici v posilovně a s ní i vydřené album Orfeus. Od dob, kdy si rapper chtěl změnit rodné jméno podle hrdiny z oblíbeného filmu 12 opic, se toho zkrátka hodně změnilo.

Žabokrysí rap, imaginace béčkových sci-fi a bystré narážky z tolkienovské mytologie, jaké si pamatují fanoušci Supercrooo, jsou pryč. James Cole dnes cituje ze Zrození tragédie z ducha hudby od Friedricha Nietzscheho. Přesvědčili se o tom třeba návštěvníci slavnostního večera hudebních cen Apollo, který před několika lety moderoval. Nietzsche interpretuje antické umění pomocí nekonečného sporu mezi dvěma metafyzickými silami – apollinským a dionýským živlem. Bůh Apollon ztělesňuje krásu a vědění, zatímco Dionýsos opojení a nepřekonatelné strádání – tato síla má v Nietzscheho podání prolamovat hradby apollinské strnulosti a formy. Tvorba Jamese Colea byla vždy napájena spíš z bezedných pohárů dionýské inspirace. To už neplatí. „Můj patron je Apollon,“ odříkává na novém albu Orfeus vycházejícím z motivů antické báje.

Ty se tu potkávají s mytologií mistra hororu Clivea Barkera, jak napovídá track Clive. Poslech nahrávky skutečně připomíná, jako bychom se octli v kůži hrdiny jednoho z jeho příběhů. Kliknutím na tlačítko play vyřešíme hlavolam z Barkerovy povídky The Hellbound Heart. Tajemná kostka vyrobená na popud šlechtice posedlého okultismem otevře bránu do jiné dimenze a řešiteli má přinést nekonečné rozkoše. Ve skutečnosti se jedná o rozkoše věčného utrpení, protože svět na druhé straně ovládají démoni – cenobiti. Těmi se to na Coleově desce jen hemží a jedná se o skutečná muka.

Vezměte to nejhorší z Monkey Business nebo JAR a nepochopitelné numetalové pasáže, které jsou ozvěnami dob největší slávy Limp Bizkit nebo Linkin Park. Smíchejte to se zalíbením v hororových výjevech odkoukaných od Řezníka (s nímž Cole odjel minulý rok turné), R&B refrény zpívanými špatnou angličtinou a hostovačkou od Ektora. Zatímco parťák Hugo Toxxx ze Supercrooo vytahuje neznámé producenty pod vlajkou kolektivu Hypno 808 a absorbuje nejsoučasnější vlivy, Cole zvolil produkci od člena elektroswingové kapely Mydy Rabycad. To je dost příznačné.

03644071.jpeg

Supercrooo kdysi ve velkém rozhovoru pro Lidové noviny řekli, že všechno, co dělají, je sranda. Přál bych si, aby deska Orfeus byla vtip – sice by šlo o rádoby intelektuální humor ohánějící se krásou ducha a těla, ale byl by to pořád vtip. Cole se s nahrávkou totiž sám sesouvá z českého rapového olympu. Nietzsche byl stejně jako kdysi Cole zastáncem dionýského živlu a tvrdil, že mezi oběma principy zeje nepřeklenutelná propast. Někde na jejím dně by bylo dobré zapomenout album Orfeus. Takhle vypadá peklo. Na rozdíl od Lovecraftových, Kingových nebo Barkerových příběhů v něm nechcete strávit ani sekundu.

Hodnocení: 15 %
James Cole – Orfeus (Bigg Boss, 2016)