O oscarovém filmu, životě na Manhattanu a jablonecké kavárně: Rozhovor s režisérkou Marií Dvořákovou

Původně Marie zamířila do USA kvůli vztahu. A protože měla čerstvě ukončené bakalářské studium z pražské FAMU, rozhodla se ve Státech navázat magisterským na Tisch School of the Arts na New York University. Podařilo se jí získat stipendium a díky povedenému školnímu filmu se jí brzy otevřely nabídky na práci v oboru.

V Česku je jako nejdůležitější úspěch vnímaný oscarový film Kdo je kdo v mykologii. Prvním průlomem ale bylo něco jiného: „Měla jsem to štěstí, že jsem natočila krátké cvičení, které získalo důležité ocenění od Directors Guild of America. To mi otevřelo spoustu dveří. Dostala jsem řadu nabídek od produkčních a reklamních společností a jednu z nich jsem přijala,“ popisuje Marie. Začala pracovat v animačním studiu na Manhattanu a ze školy na pár let odešla.

Proč ses pak rozhodla vrátit zpátky a magistra na Tisch School dokončit?

Práce v animačním studiu byla skvělá, strašně moc jsem se naučila a budu z toho čerpat celý život. Tady mají lidé hodně vysokou pracovní morálku. Když pracujete, tak tím naplno žijete a na nic jiného nemáte prostor. Bylo to náročné, ale skvělé, užívala jsem si ten pocit, že najednou chodím po ulicích New Yorku a mám práci a výplatu na účtu, že už nemusím počítat, jestli mám na nájem. Po pár letech mi ale začala chybět práce s herci a cítila jsem, že bych chtěla udělat něco vlastního. Naštěstí mě ve škole vzali zpátky.

Zpětně je jasné, že to bylo skvělé rozhodnutí, oscarový absolventský film tě posunul zase o kus dál, jaké máš teď další filmové plány?

Připravuju celovečerní film, momentálně dokončujeme psaní scénáře. Když jsem dostala Oscara, oslovila mě řada společností, které reprezentují umělce, režiséry a scenáristy. S jednou z nich jsem začala spolupracovat. Společně vyvíjíme scénář, setkáváme se s různými produkcemi a hledáme správného partnera, se kterým bychom ho mohli realizovat. Půjde o rodinný film, který spojuje herce a živou akci s vizuálními efekty a animací. Ráda bych v něm spojila vše, co jsem se za tu dekádu tady naučila.

Jak dnes vnímáš Prahu nebo tvůj domovský Jablonec? Za čím se ráda vracíš?

Do Česka jezdím moc ráda, ale Prahu většinou jen rychle projedu a mířím na sever. Úplně nejraději mám Jablonec, kde mám rodinu a přátele, jsou tam krásné hory a příroda. Moc se mi líbí, že je tam skvělá parta lidí, která se věnuje kultuře a má energii a odvahu něco dělat. Snaží se Jablonec měnit k lepšímu. Pořádají kulturní akce, diskuse, iniciují různé změny. Působí také proti tendencím dělat z Jablonce takové české Las Vegas. Kolem jedné kavárny, kterou založila moje kamarádka architektka, se sdružuje řada zajímavých lidí, umělci, architekti, doktoři z tamní nemocnice a řada dalších. Je to taková „Jablonecká kavárna“.