O studentských bouřích za pražského jara se podle dnešních studentů moc nemluví

21. srpen 2018

V srpnu 1968 invaze vojsk varšavské smlouvy ukončila období pražského jara, které významně ovlivnilo i studentské hnutí. Po represích při demonstraci na Strahovských kolejích veřejná bezpečnost poprvé zpochybnila svou autoritu. Mohou studentská hnutí ovlivňovat veřejný život ještě dnes? Francouzští studenti se letos na jaře zapojili do protestů železničářů, v Budapešti snaha Victora Orbána zakázat Středoevropskou univerzitu vyvolala protesty.

Události pražského jara z národního příběhu vypadávají a zůstávají spíše vzpomínky na invazi v srpnu 1968. O nadějích, které tato tragédie českých dějin ukončila, se v Čechách příliš nemluví. Když ale přijedete do Paříže a řeknete, že jste z České republiky, lidé často opakují dvě hesla: Václav Havel a Pražské jaro. Podle Sáry Vidímové, která studovala v Paříži na Sciences Po se Francouzi o Pražské jaru ve škole učí poměrně do hloubky. „Mě samotnou překvapilo, kolik Francouzů zná jména jako Dubček. Hodně lidí se mě taky ptalo, jestli v Praze existuje nějaké muzeum, kde by se více dozvěděli o pražském jaru. V Čechách je sdílený narativ, že šlo o nějaké boje uvnitř komunistické strany a veškeré společensko-kulturní události, nebo i studentské události se upozaďují a nepřikládá se jim důležitost.“

Pozice studentstva ve společnosti byla podle budoucího doktoranta na ústavu sociálních dějin univerzity Karlovy Michaela Poláka v 60.letech podstatná. Jako budoucí inteligence měla hrát klíčovou roli při dalším budování socialismu. Zároveň byl velký důraz kladený na expertní a vědecké vědění. Tak zvaná politika důvěry, kterou tou dobou prosazovalo shora ministerstvo kultury, měla za cíl větší zapojení studentů a zároveň v nich měla podnítit větší zodpovědnost. Studenti se měli více angažovat, sami se zasazovat za lepší materiální podmínky a upozorňovat na jejich nedostatky. Jak Michael Polák dodává, strahovské koleje byly symbol rozporu mezi deklamacemi a realitou. Od jejich otevření je provázely chronické problémy: pokoje byly malé, šířily se nemoci a hlavně neustále vypadával elektrický proud. Studentky a studenti se bezúspěšně snažili problémy řešit, psali petice a organizovali schůzky. Při jedné spontánní demonstraci na konci října 1967, kde padala pouze hesla týkající se materiálních podmínek, došlo k brutální policejní represi.

„Byl jsem socialista a antikomunista. Jestli to jde dohromady,“ vzpomíná Vladimír Merta na rok 1968

Vladimír Merta

V rámci reflexe srpnových událostí roku 1968 jsme si do studia Radia Wave pozvali písničkáře, publicistu, architekta a filmaře Vladimíra Mertu. Zakládající člen folkového kolektivu Šafrán a jeden z nejdůležitějších písňových autorů druhé poloviny dvacátého století totiž viděl okupaci jinýma očima a s odstupem: pozoroval ji z Francie. Co si myslí o Krylovi a jak by se podle něj mělo o okupaci mluvit dnes?

Přestože tehdejší režim protesty studentů odsoudil jako nepřiměřené, už druhý den se na kolejích objevili technici, kteří začali problémy s elektřinou řešit: „To pobouřilo studenty, kteří se tři roky snažili na problém upozorňovat. ‚Jak je to možné, vy nám říkáte, že protest nebyla vhodná forma a tady najednou pomohla.‘ A pevně stáli za svým, že jejich jednání bylo legitimní a požadovali potrestání veřejné bezpečnosti a uznání práva demonstrovat.“ K pražskému jaru vedou podle Michaela Poláka dva můstky. Poprvé bylo ze shora i zdola zpochybněno jednání policie a tím i monopol na násilí, protože v zápise veřejné bezpečnosti bylo napsáno, že policie překročila svoje pravomoce. Zároveň se studenti začali organizovat zdola a bylo jim to umožněno. Což je podle Michaela přesně to, o co v pražském jaru šlo, tedy o budování struktur, které nejsou kontrolovány shora, ale vnikají sami zdola.

Studentská hnutí mají svůj význam i dnes. Letos na jaře se v Paříži studenti například zapojili k protestům železničářů, kteří kvůli reformám Emmanuela Macrona vstoupili do stávky. Studenti také protestovali proti školské reformě, která zavádí selekci do přijímání Studentů na univerzity. Na univerzitách doteď neexistovalo něco jako přijímací řízení. Studenti si ve Francii po maturitě napsali seznamy škol a buď losem nebo nějakým algoritmem byli vybráni. „Doteď bylo místa na univerzitách vždycky dost. Letos ale bylo o 50 000 absolventů víc.“ Sára dodává, že po té, co Francie vyhrála šampionát ve fotbale, se ve Francii mezi léty 1999 až 2000 zvedla natalita. „A Francouzský stát teď neví, co s nimi.“

V Maďarsku byl směr opačný. Snaha Viktora Orbán zakázat v Budapešti středoevropskou univerzitu podnítila sérii pochodů, na kterých se sešlo od 10 000 až po 70 000 lidí. Manifestace původně směřovaly k podpoře Středoevropské univerzity (CEU) postupně se přidávala témata jako svoboda vysokého školství v Maďarsku a také svoboda občanské společnosti. „Dostali jsme oficiální email od rektora, ať se jako studenti nevrhneme do nějakých unáhlených reakcí. Že do teď jsme měli s maďarskou vládou dobré vztahy,” říká absolventka gender studies na Středoevropské univerzitě Kristýna Čajkovičová. Pobývala tam právě v době, kdy se premiér Victor Orbán snažil univerzitu zakázat. „Byla jsem proti všem těm protestům hodně kritická. Nebylo reflektované, proč měl Orbán tolik prostoru, aby nějakou takovou legislativu vydal. Celá tahle Orbánova kritika je zaměřená proti nějakým vnějším vlivům. To ale nezačalo s CEU, začalo to s takzvanou uprchlickou krizí. A Maďarská společnost žádné velké protesty neorganizovala proti tomu, co se tenkrát dělo na maďarsko-srbské hranici, nebo když Orbán postavil kontejnery, ve kterých skladoval na hranicích lidi.“ Orbánovi se nakonec tento rok podařilo zrušit v Maďarsku akreditaci genderovým studiím. Argumentem byla ekonomická nevýhodnost tohoto oboru. Podle Kristýny ale bohužel pod podobným argumentem byla zrušena gender studies i v Brně.

Proč  Orbán zakázal v Maďarsku gender studies a proč se studenti ve Francii učí o pražském jaru víc než my v Čechách? Poslechněte si celé Universum.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.