„Odchod ze školy může být pěkně náročný.“ Universum o post-studijní depresi

6. únor 2018
Studenti

Nehlaste se na vysokou školu, je to past! Už nikdy se totiž nebudete cítit tak dobře jako na univerzitě a zbytek vašeho života nebude mít smysl. No dobře, úplně pravda to není. Jisté ale je, že akademická půda je specifickým prostředím, kde vládne zvláštní druh svobody. Po získání titulu se někteří absolventi ocitají ve světě, na který nejsou připraveni. A o tom, že odchod ze školy může být psychicky opravdu náročný, se téměř nemluví.

Petra a Sára mají každá jinou zkušenost, obě si ale po odchodu ze školy prošly těžkým obdobím. Sára vedla aktivní život a vyhovovalo jí, že je paní svého času. Studium jí bavilo a do školy chodila ráda. Věděla ale, že když nezvládne dorazit na přednášku, nic se nestane. Ke zkouškám se hlásila v termínech, které jí vyhovovaly a výsledky měla dobré. Sportovala, chodila na brigády a trávila čas s přáteli. Po nástupu do práce na plný úvazek, ale o svou nezávislost a flexibilitu přišla. Na dřívější způsob života už jí nezbýval čas. „Tu práci jsem měla ráda. Nejtěžší na tom ale byl ten pocit nesvobody, svázanost každodenním režimem bez vyhlídky, že by to někdy bylo jiný,“ vysvětluje.

Petra studovala humanitní a později uměleckou školu. Prostředí, ve kterém se prosazovala občanská odpovědnost a inovace. Po získání titulu se kvůli práci přestěhovala z univerzitního města do malé obce. „Byla to práce na zámku, týkalo se to hodně památkové péče,“ upřesňuje Petra. „Očekávala jsem, že ti lidé tam budou z práce stejně nadšení jako já a budou ji mít rádi. Narazila jsem ale na kolektiv lidí s nulovou motivací, které práce nebaví. Bylo to hodně zkostnatělé a prosadit jakoukoli novou věc bylo problém, všichni tam žili ve své rutině.“ Místní zaměstnanci mezi sebe Petru nepřijali. Cítila například silnou nedůvěru vůči svému vysokoškolskému vzdělání. Nepracovala totiž rukama. „Přechod ze školy byl asi to nejtěžší, co jsem si mohla vybrat – změnou prostředí i tím týmem, který tam na mě čekal. Ale myslím, že to byla velká zkušenost,“ reflektuje absolventka teorie umění.

universita - studenti

Rozdíl mezi městem a malou obcí je podle Petry markantnější, než by člověk čekal. Život na vsi je ale prý přeci jen jednodušší. „Člověku odpadla nutnost neustálé volby. Nemusí řešit, kam se půjde najíst nebo nakoupit, protože má k dispozici prostě jednu večerku a jednu hospodu.“ Jednodušší prý bylo i být sama sebou a s některými lidmi mluvit víc otevřeně. „Město je přeci jen místo nálepek a sociálních rolí.“ Přesto po roce Petra odešla zpátky do velkého města, podle svých slov zpět do své bubliny.

Sára si na nový režim časem zvykla. Úplně se s ním smířit ale prý bude ještě nějakou dobu trvat. „Nechci znít jako, že jsem pořád v depresích a nešťastná, občas se ale dívám na lidi a přemýšlím, za čím se všichni honí. V čem je vlastně ten smysl. Myslím, že dopředu se na to připravit nejde. Tenkrát jsem si měla najít nějakého psychoterapeuta. To mi mohlo pomoct. Bylo to pro mě fakt náročný a asi jsem si ani neuvědomovala jak moc,“ vzpomíná na složité období. Na náročné podmínky na pracovišti se podle Petry jde připravit lépe: „Během studií bych se víc zaměřila na to jak jednat s lidma. Asi bych si zapsala nějaký seminář o HR a vztazích. Obecně je asi důležité mít už pracovní zkušenosti z dob studií.“

Studenti nemusí po odchodu ze školy trpět přímo depresemi, ale málokdo si uvědomuje, že jejich situace může být opravdu náročná. Podle Marie Salomonové z organizace Nevypusť duši se v Čechách výzkumem deprese u studentů nebo absolventů v podstatě nikdo nezabývá. „Ta situace není zmapovaná, tudíž nikdo ani nemá pocit, že by se to mělo řešit.“ Pomoc, alespoň pro aktuální studenty, je přitom na dosah. Vysoké školy totiž ze zákona musí studentům zdarma poskytovat služby psychologa. Studenti o tom ale podle Salomonové obvykle nevědí.

Víc si poslechněte v záznamu pořadu.

Spustit audio
  • Vzdělávání
  • Publicistika