Odmítáním nacionalismu nebereme v úvahu identitu lidí, jejichž jménem chceme mluvit, shodují se Bartlová a Slačálek

Ondřej Slačálek a Milena Bartlová
Ondřej Slačálek a Milena Bartlová

Znamenal rok 1989 revoluci ve smyslu nového počátku? Je dnes stále aktuální nacionalismus, tak jak ho stvořilo 19. století, a co může občanskou komunitu definovat místo něj? „Je třeba zdůrazňovat kulturní rovinu a otevřenost. Tedy, že národ je něco, k čemu někdo může přistoupit, že Vietnamci jsou Češi,“ říká historička umění Milena Bartlová, která spolu s politologem Ondřejem Slačálkem diskutovala o proměně české národní identity a jejím vztahu ke Slovensku nebo k Západu.

Podle Ondřeje Slačálka už v polovině 80. let zesílil zájem o české dějiny, a to nejen v disentu nebo ve vládní nomenklatuře, ale napříč celou společností. „Ve společnosti jako celku vidíme ohromnou popularitu knih jako Osud trůnu habsburského nebo Toulky českou minulostí. Byl to takový živelný zájem o historii a z toho vyplývající zájem o jiné tradice a kontinuity,“ říká Slačálek. Formování národní identity jako výlučně české, a nikoliv československé má podle Mileny Bartlové své počátky právě v 80. letech. Vyjma období protektorátu byla od roku 1918 podle historičky umění národní identita konstruována spíš jako československá.

„V 80. letech se začínají objevovat jednoznačně nacionalistické politické projevy, jejichž obsahem bylo zhruba řečeno, že Husák a Slováci nás Čechy zavedli do té normalizační hrůzy a my teď jako Češi budeme tím svobodných národem.“ To je podle Bartlové jeden z důvodů, proč v době politického rozdělování Československa na začátku 90. let proti němu jen velmi málo Čechů protestovalo.  

Do vztahu ke Slovensku se podle Slačálka otiskl i český vztah k Západu. „Ti, kteří nejvíce utvářeli národní identitu, říkali zhruba toto – my jsme vždycky patřili na Západ, vždycky jsme byli moderní rozvinutý národ. Přestože všechna ta vyprávění o tom, jak jsme byli na špici a minulý režim nás o to připravil, se mohla opírat o skutečnou vzpomínku, tak to bylo něco, co Čechy a Slováky odcizovalo. Český nacionalismus se mnohdy projevoval představou, že Slováci jsou taková koule na noze, kdežto my patříme na Západ, jsme neproblémově moderní a neproblémově západní,“ dodává Slačálek. V této souvislosti zmiňuje knihu antropologa Ladislava Holého Malý český národ a skvělý český člověk, v níž Holý říká, že český nacionalismus se velmi často projevuje svým vlastním popíráním. Podle Slačálka se v českém nacionalismu ale objevují dvě vrstvy. „Na jedné straně kosmopolitní, sebe popírající nacionalismus a pod ním sub-politický nacionalismus šikovných českých ručiček a chytrých českých inženýrů, což už vyhřezlo v první polovině 90. let,“ říká Slačálek.

Česká vlajka, Česko, Česká republika  (ilustrační foto)

Proměňující se vztah k Západu a vzrůstající role nacionalismu a vlastenectví mají podle historičky umění Mileny Bartlové kořeny v nezpracovaném a neprodiskutovaném vyhnání Němců. „Zůstalo něco, co se ani nedá nazvat špatným svědomím. Je tady potlačená nezpracovaná událost a na ni mohou nasedat zlovolné a zlé podoby nacionalismu, o kterých jsme byli přesvědčeni, že my Češi jsme je dávno překonali.“ Bartlová dodává, že kvůli tomu český nacionalismus vzniká jako etnicky vylučující. Podle Slačálka ale není možné vykládat současný vzestup nacionalismu konkrétním historickým mezníkem, protože v podobné situaci jsou země s rozdílnou historickou zkušeností.

Má nám nacionalismus, tak jak ho stvořilo 19. století, ještě dnes co nabídnout? Moderní národy podle Slačálka vznikaly jako reakce na otázku, zdali může v impériu existovat demokracie a občanská rovnost. Ta se dnes podle něj vrací. „Všichni umíme dekonstruovat národ a cítíme, že se nám vrací děsivé přízraky minulosti. Ony se vrací z dobrého důvodu, protože forma moci vytváří něco, o čem někteří autoři diskutují jako o návratu pomyslného impéria,“ vysvětluje.

Otázka nacionalismu je podle Bartlové často mimopolitická, protože se dotýká individuálních a psychologických rovin identity. „Odmítání jakékoliv národní otázky jakožto automaticky zlého nacionalismu znamená, že odmítáme brát v úvahu velmi důležitý rozměr identity lidí, jejichž jménem chceme mluvit.“ Scestné je podle ní také rozdělování na zlý nacionalismus a dobré vlastenectví. Oba se shodují, že je třeba s nacionalismem pracovat například i tím, jak budeme pracovat s historickými mýty. „Jeden z důležitých mýtů posledních třiceti let je boření mýtů. Stínem toho bylo vytvoření velmi mytického pohledu na české dějiny. Představa, že někdo vládne na trůnu rozumu v čisté formě, je zaprvé také velmi mytologický obraz, protože osvícenství je jedna velká mytologie, ale za druhé je to svět, v němž se dá žít a dýchat. My se spíš musíme s mýtem naučit žít, trochu ho krmit a trochu ho udržovat v příslušných mezích,“ dodává politolog Ondřej Slačálek.

Pusťte si debatu a dozvíte se, jak se podle Mileny Bartlové a Ondřeje Slačálka v roce 1989 proměnila česká národní identita, jak se do ní otiskl vztah ke Slovensku, proč dnes nacionalismus a vlastenectví znovu získává na síle a jestli může fungovat stát bez nacionalismu.