Ohlédnutí za filozofem Ladislavem Hejdánkem. Jeho myšlení směřovalo k budoucnosti a k praxi

Hejdánek se již před druhou světovou válkou formoval v prostředí spojeném s akademickou YMCA, na které měl zásadní vliv teolog J. L. Hromádka a filozofující biolog Emanuel Rádl. „Byl to okruh lidí, který patřil ke spíše levicově orientované elitě Českobratrské církve evangelické. Byla to mládež 30. let, která chtěla nějakým způsobem změnit svět,“ vysvětluje historik Peter Morée.

Po druhé světové válce se skupina evangelických intelektuálů, ke které patřil i Hejdánek, rozešla se svým učitelem Hromádkou a kriticky se postavila vůči stalinistickému režimu 50. let. Hejdánek se vymezoval proti režimu až do jeho konce. Zatímco v 50. letech patřil k okruhu evangelických farářů Nová orientace, v letech 70. se stal jednou ze zásadních postav Charty 77.

Klíčovým prvkem Hejdánkova myšlení byla snaha vymanit se z toho, co je dané, a myslet směrem k tomu, co se otevírá v budoucnosti. To bylo základem jeho neochoty nekriticky se ztotožnit s jakýmkoli režimem, ať už to byl ten předlistopadový, nebo polistopadový. Souviselo to ale i s jeho čtením křesťanství, které spíše než jako náboženský provoz, zachovávání církevní instituce nebo přitakání jakýmkoli článkům víry chápal jako výzvu k jednání a k otevřenosti světu.

„Víru bychom neměli chápat jako víru v něco, tedy v něco předmětného, jako víru v Boha nebo v Ježíše, ale víru musíme chápat v absolutním smyslu tak, že je to určitá životní orientace a že věříme, podobně jako věřil Ježíš,“ vysvětluje Hejdánkovu interpretaci křesťanství Martin Šimsa.