„Originální“ severský seriál. Valkyrien je Breaking Bad a Nemocnice na kraji města v jednom

Všechny zmiňované seriály skutečně výlučné jsou, v mnoha směrech. Důsledně vedenou dramaturgií, scenáristickým zpracováním i inovacemi při modifikování žánrových modelů. Jen jejich zápletky nebývají zrovna originální. Tvůrci Valkyrien ovšem vsadili na moment překvapení primárně.

Krimi / melodrama / vědecký thriller

V prvním díle seriálu hned zkraje zjišťujeme, že jeden z hlavních hrdinů, lékař-výzkumník Ravn, si v Oslu, v prostorách zrušené stanice metra Valkyrie plass, zřídil tajnou lékařskou laboratoř. Sem ukryl svou komatózní manželku, o které si zbytek světa myslí, že je mrtvá. A v časově tísni zoufale, po frankensteinovsku hledá lék na její neléčitelnou chorobu. Společnost mu dělají jen kriminálník na útěku před zákonem Teo (kterému při operaci Ravn zachránil život) a údržbář metra Leif – paranoidní, asociální prepper v zajetí konspiračních teorií, který celou infrastrukturu laboratoře zbudoval při přípravách na konec světa.

U Valkyrien zpočátku těžko vůbec určit, ke kterému žánru seriál přiřadit. Charakteristika krimi možná mírně převažuje, protože většina zobrazovaných událostí se odbývá za hranou zákona nebo v šedé zóně legality. Silnou příchylnost ale příběh projevuje i k melodramatu a vědeckému thrilleru, především u linie, v níž Ravn usiluje o uzdravení své ženy Vilmy. Tvůrci na omezené ploše 8 dílů nezabíhají do přílišných detailů, přesto stihnou načrtnout v obrysech proces fungování medicínského výzkumu se silnou akcentací morálních dilemat. Do konfliktu se tu přitom dostávají zásady vědecké etiky a milostné city.

Přeplněný seriál

To vše je navíc rámováno úvahami o „civilizaci odsouzené k zániku“, závislé stále více na digitální a elektronické infrastruktuře, s jejímž pádem přijde chaos a násilí. Mnohem zajímavější než tyto dnes už docela všední apokalyptické vize, které prepper Leif vepisuje na internet, je exkurze do paralelně existujících zákoutí města. Do oněch neviditelných tepen, kam má jako údržbář linek metra volný přístup. Nejde tu však jen o jakýsi gaimanovský „Podlondýn“, svět pod světem. V jedné z vrcholných scén vyvede Leif Tea na střechu výškové správní budovy, kde chová včely. V poetické zkratce a z doslovného nadhledu zde načrtává paralelu mezi fungováním lidského společenství a úlem. Zdůvodňuje, v čem podle něj naše společnost oproti socializujícímu se hmyzu selhává.

Tematická a obsahová šíře, kterou se autoři pokusili pojmout, dalece přesahuje rozsah osmi dílů seriálu. Konzistentní zůstává hlavně díky brilantně režírovanému dramatickému spádu. Okamžiků pro divácké uvolnění není moc (např. komická, mimoidní epizoda Leifova útěku z města spolu s dalšími preppery před pandémií, která se nekonala) a přepínáním žánrových poloh a příběhových linií dochází k požadovanému zmatení diváků. Ve vleku dějového spádu totiž ani nestíhají přemýšlet nad neuzavřeností, nedotažeností některých příběhových schémat.

ze seriálu Valkyrien|foto: NRK TV

Jen ta koncovka...

Přesto se zdá jako částečně lichá výtka ozývající se v hodnoceních díla, že příliš ambiciózní autoři do jedné sezóny seriálu vtěsnali až příliš mnoho nápadů. Samozřejmě, že některé z nich (provoz podzemní nemocnice ošetřující lidi mimo systém, zápletka s ukradenými penězi, prepperská tematika) mají potenci rozvinout se do seriálové šíře. V případě vyprávění pohybujícího se na hraně (někdy i za hranou) uvěřitelnosti ovšem jejich nekompletnost tolik nevadí.

Kritiku si zaslouží spíš až příliš idylické rozuzlení příběhu, zejména v posledním díle seriálu. Postavy, které bezskrupulózně v zájmu vyššího dobra obcházely systém a překračovaly zákony, najednou odkládají sobectví a zapomínají na své viny. Jako by se restartem infrastruktury při totálním blackoutu zničehonic restartoval i jejich život. Škoda jen, že nejde uvést přímo do továrního nastavení, chtělo by se říct.

Mužská halucinace

O co se tvůrci seriálu mohli opřít rozhodně, jsou výkony herců v ústředních rolích. V mohutné postavě Svena Nordina jako by se koncentrovala neústupnost, se kterou čelí nepříznivé situaci, i nevyhnutelnost rozvážného pohybu, se kterým se pro lásku valí k vytyčenému cíli. Pål Sverre Hagen zase Leifa podává jako roztěkaného, ale „vysoce výkonného“ sociopata, který si tvoří svůj vlastní vesmír mimo systém. V tomto jeho asociálním krytu pak nacházejí dočasné útočiště Ravn i Teo a další.

ze seriálu Valkyrien|foto: NRK TV

Představitelky hlavních ženských rolí jsou „odsouzeny“ spíše jen asistovat svým mužským kolegům, ať už herecky, nebo v rámci představovaného charakteru – Unn v podání Ellen Birgitte Winther pomáhá Ravnovi v jeho výzkumné práci, Pia Halvorsen ztvárňující Vilmu většinu času seriálu stráví vleže v komatózním nevědomí a vstupuje do něj hlavně ve flashbackových vzpomínkách. Valkyrien tak skutečně je jakousi mužskou halucinací. Musíme totiž brát v potaz, že projevy invenčnosti a pragmatické cílevědomosti jsou tu produktem stavu bludu či nezdravého megalomanství.

Přízvisko „norské Breaking Bad“ poslouží v propagační kampani seriálu dobře. A akvizice britskými, australskými či německými televizními stanicemi dosvědčuje, že pozornost v zahraničí určitě poutá. Možná i proto, že Valkyrien je skutečně originální severský seriál – je ambiciózní scenáristicky, neotřele fúzuje různé žánry, a obvykle statičtější modely vyprávění dělá akčnějšími. A i když Ravn rozhodně není jako Walter White, jedno mají i tak společné: naprosté odevzdání životnímu cíli, kde slovo život v přívlastku neznamená neurčitou dokonalou ideu, ale nepříjemně konkrétní tmu na konci tunelu. Tam, kde by člověk chtěl zahlédnout světlo.