Paneláky zatracované i milované. Proč dnes sídliště fascinují vědce i obyčejné lidi?

„Tys taky vyrůstala v paneláku?“ ptají se mě celý život kamarádi. „Tak to je mi líto, to muselo bejt hrozný.“ Druhou větu nahlas nikdy nevysloví, ale z tónu jejich hlasu poznám, že jim rotuje v hlavě. Se soucitem můj původ řeší ovšem jen ti, pro které je sídliště jakýmsi mytickým zlem, odsunutým doslova i přeneseně kamsi na okraj – města i společnosti.

Naprosto nepochopená pak zůstávám, když čas od času prohlásím, že bydlení v paneláku bylo nejlepší, jaké jsem kdy měla, a že bych se do něj klidně znovu vrátila. Mé argumenty, že panelový byt je světlý, teplý, nemusím v něm utěsňovat okna ani se trápit s nespolehlivými wafkami, zůstávají nevyslyšeny. V očích mých zděšených přátel ze starých domů se v tu chvíli stávám člověkem s diagnózou urbánní nesvéprávnosti, kterého bydlení na sídlišti tak poznamenalo, že není schopen realisticky nahlížet na svět kolem sebe.

Konec velkého příběhu?

Podobně si někteří lidé v mém okolí myslí, že současný zájem o paneláky je tak trochu hipsterská póza lidí, kteří sice vychvalují sídliště, ale sami bydlí ve Vršovicích nebo na Letné. V některých případech je to možná pravda, ale minimálně vůči autorům projektu Paneláci je to trochu nefér. Lucie Skřivánková, hlavní řešitelka projektu, stejně jako třeba jeho garant, historik architektury Rostislav Švácha, mají s paneláky dlouholetou osobní zkušenost. Právě Paneláci stojí do velké míry za současným zájmem o sídlištní architekturu. Tým lidí z různých oborů už pět let dokumentuje a popularizuje sídliště po celém Česku a jejich snažení teď vyvrcholilo velkou výstavou Bydliště: panelové sídliště. A shodou okolností i v Brně momentálně probíhá výstava Paneland, která se také věnuje panelovým domům. O obou výstavách informují snad všechna domácí média a skoro to vypadá, že paneláky jsou aktuálně kulturně-společenským tématem číslo jedna.

„Na sídlišti se žilo dobře a platí to dodnes,“ říká kurátorka výstavy Bydliště: panelové sídliště

• Upravit
• Smazat

„Začátkem 90. let se hodně mluvilo o tom, ať se panelová sídliště zbourají, že je to dědictví komunismu, že jsou hnusná, šedivá. Z té doby jsou i pověstné výroky třeba Václava Havla o králíkárnách, o panelácích se zkrátka mluvilo hlavně pejorativně,“ říká historička architektury Eva Novotná, která společně s kurátorkou Marianou Kubištovou dorazila do studia Radia Wave představit výstavu Bydliště: panelové sídliště / Plány, realizace bydlení 1945–1989. Časy se ale mění. 

Před pěti nebo deseti lety sídliště takovou pozornost určitě nevzbuzovala, dnes se o ně zajímá i širší veřejnost, shodují se Lehečka s Biegelem. „Není to ale tak, že by se o sídliště dříve nezajímal nikdo a teď všichni, odborníci o jejich kvalitách samozřejmě věděli vždy,“ říká Biegel. „A laická veřejnost, aspoň ta část, která na nich žije, je zase nikdy úplně nezavrhla. Naprosté většině lidí se totiž na sídlišti žije dobře.“ Zájem o panelové domy se dal očekávat. „Příběh paneláků se do jisté míry uzavřel, nové čtvrti se takto už stavět nebudou. A každý uzavřený příběh láká. Navíc na sídlištích vyrůstaly miliony lidí, takže výzkum paneláků může být pro mnoho lidí vyrovnáváním se se svým dětstvím a dospíváním.“

Králíkárna versus utopie

Michal Lehečka se výzkumem sídlišť zabývá už od roku 2010, rozhodl se tak nejen proto, že vyrůstal na pražských Stodůlkách, ale i protože sídlištím se tehdy moc lidí nevěnovalo. Dnes je zkoumají desítky sociálních vědců, poslední velký a hloubkový sociologický výzkum života na sídlištích ale proběhl v roce 1980. „Jde o dodnes nepřekonanou Musilovu knihu Lidé a sídliště,“ říká Lehečka. „Řada současných výzkumů je bohužel spíš povrchních a nedokážou se vymanit ze stereotypů, které o sídlištích často panují.“

Paneláky jsou ohrožené stejně jako většina poválečné výstavby. Sídliště sice nikdo bourat nebude, ale necitlivé zásahy do jejich struktury je můžou nenávratně zničit|foto: Fotobanka Profimedia

Paneláky byly dlouhá léta spoustou lidí vnímány jako depresivní králíkárny, dnes se i díky mediálnímu zájmu čím dál častěji ozývá zcela opačný názor, že sídliště jsou ukázkou takřka dokonalého moderního bydlení v zeleni. „Tak to také úplně není, sídliště jsou specifickým druhem bydlení a mají i své specifické problémy,“ vysvětluje Lehečka. „Ve skutečnosti to není žádná modernistická utopie, jak si někteří rádi představují. Většinou ti, kteří na sídlišti nežijí.“

Ďáblice, Ďáblice město snů

Projekt Paneláci a výstava Bydliště: panelové sídliště jsou podle Lehečky skvělé, ale vyčítá jim třeba, že kategorizují sídliště a vyzdvihují například ta z 60. let, zatímco o normalizačních píšou více negativně. „Autoři projektu se snažili sídliště zbavit negativní nálepky nekvalitního špatného bydlení, zároveň je teď rozdělují na lepší a horší,“ říká. „Já kdybych byl z Jižáku a viděl, že Ďáblice jsou na té výstavě prezentované uměním a užitým designem z 60. let a Jižák fotkami ze stavby, kdy bylo logicky všude jen bahno, tak bych byl možná trochu uražený,“ zamýšlí se Lehečka a dodává, že architektonická a urbanistická kvalita vůbec nemusí souviset s kvalitou života.

Antropologický a kunsthistorický přístup se v tomhle případě míjí. Richard Biegel uznává, že i na architektonicky ne úplně dokonalém sídlišti se může dobře žít, ale na jejich rozdělení nic špatného nevidí. „Jen to ukazuje, že v některých obdobích se na architekturu nebo umění víc dbalo. Takhle se kategorizuje v dějinách umění běžně. Pomůže nám to sídlištím porozumět, což je důležité, protože jinak je nebudeme moct chránit.“

Paneláky jsou ohrožené stejně jako většina poválečné výstavby. Sídliště sice nikdo bourat nebude, ale necitlivé zásahy do jejich struktury je můžou nenávratně zničit. Na mnoha místech se to už děje, nové developerské projekty totiž původní architektonické plány vůbec nerespektují. „Velký přínos toho projektu vidím právě v tom, že ukazuje, kolik skutečně dobré vůle a snahy o kvalitní městské bydlení je za jejich vznikem. Dokázal, že ne všechna sídliště jsou stejná a že zvláště některá jsou tak kvalitními urbanistickými celky, že by se měla památkově chránit,“ říká Biegel.

Lehečka se s Biegelem a dalšími odborníky neshodne ani v otázce zateplování a natírání paneláků nejrůznějšími barvami. Architekti a historici umění to považují skoro za svatokrádež, která nerespektuje původní architektonické záměry. „Kritizovat barevnost jako ztrátu původní estetizace sídlišť může uspět opravdu jen v akademických sférách. Ukazuje to na tu obrovskou vzdálenost mezi lidmi, kteří v panelácích žijí, a těmi, kteří o nich jen planě teoretizují a vidí je jako nějaký teoretický koncept,“ říká antropolog Lehečka.

Budoucnost v panelu

Sídliště jsou ale pro statisíce lidí každodenní realitou, která se nedá popsat a vysvětlit jednou knihou nebo výstavou. „Právě teď je ideální čas začít s novým projektem, který bude konečně zaměřen na sociální složku,“ myslí si Lehečka. Témat, která se vážou k životu v panelácích, je totiž snad až nekonečně mnoho. A měla by zajímat i ty, kteří dnes tvrdí, že by na sídlišti nikdy nebydleli. Vzhledem k vzrůstajícím cenám nájmů v centrech, budou totiž jednou za byt v paneláku možná ještě vděční. Já si zatím také užívám život ve vnitřním městě, na návrat do panelu jsem ale připravená. A na ten zvláštní prostor sídliště na okraji městské divočiny, který dokáží ocenit snad právě jenom ti, kteří se do něj narodili, se vlastně i docela těším.

„Sídliště nabízí spoustu míst, kam se zašít. Hodně lidí z nich vlastně nechce nikdy odejít.“ Poslechněte si rozhovor s antropologem Michalem Lehečkou a kunsthistorikem Richardem Biegelem o životě v panelácích i o tom, co dnes sídlištím hrozí.