Paramilitární spolky lákají do svých řad děti. Stávají se z nich rukojmí touhy po konfliktu

Nedávno na Facebooku vyvolal vzrušené diskuse spolek Branné oddíly mládeže, který na svém profilu vystavil malůvku svého člena, na níž postava dětského vojáka láká do řad svých druhů zhůvěřilého skauta. Ten postává na chodníku, kouří nejspíš trávu a je ověšen symboly Pirátů a LGBT komunity. Branné oddíly mládeže se přitom deklarují jako přísně apolitický a nezávislý spolek. Vede ho příslušník aktivních záloh armády, podporuje jej Zlínský kraj a pyšní se podporou příznivců z řad policie.

Dětští vojáci na fotografiích spolku s nevraživými výrazy třímají zbraně, nosí fešácké barety a prázdniny si užívají na buzerplacech, kde z nich zástupci armády dělají od dvanácti let věku výš ty správné chlapy. Jejich vedoucí pak na sítích vystavují haldy ostrých nábojů jako milé sponzorské dary. Takových skupin u nás existuje několik a oddíly mají v řadě měst.

Polovojenské bojůvky mají svou přitažlivost. Když vrcholila takzvaná uprchlická krize, která se u nás projevovala hlavně záběry migrantů v televizi, hbitě se ustavilo množství neoficiálních kvazivojáků. Pupkatí tatíci se cpali do maskáčů, pochodovali kolem vesnických plácků se silnými hesly a těšili se, až se něco stane a budou to moct konečně do někoho napálit. Teď militarizace míří na děti.

Nedostatek vyžití a pocitu smysluplnosti vlastního bytí může do náručí bojůvek lákat řadu dospívajících, kterým se taková aktivita může zdát cool. V období pubertální nejistoty se tady ukotví rétorikou chlapáctví, řádu, autority, plodné poslušnosti. Zbraň má přitom větší pravdu než basketbalový míč, uniforma větší váhu než kimono. Vytváří se imaginární skupiny nepřátel, proti nimž je třeba bojovat.

Se zrušením povinné služby a vznikem profesionální armády může některým lidem chybět doména takzvané brannosti. Odborníci na bezpečnost upozorňují na obecně nízké znalosti zdravovědy, schopnosti sebeobrany a jednání v krizových situacích, mizivé dovednosti přežití za nestandardních okolností. To je jistě problém, který nevyřešila ani letitá debata, zda by se branná výchova měla vrátit do škol a kdo by ji měl učit. Do aktivních záloh Armády ČR mohou vstoupit až dospělí, a díru na trhu pro mládež tak využívají jen zdánlivě komická uskupení suplující naráz Skaut, Svazarm, zdravovědný kroužek a kázání Ortelu v jednom.

Pase se v nich po konfliktu a komunikace na profilech oddílů je plná podmanivých zmínek o nevyhnutelně se blížících hrozbách. Ostentativně vystavované zbraně a imitace armádního oblečení poskytují iluzi síly, společenství, odvahy a nacionalismu povyšovaného na vlastenectví. Jedná se o volnočasovou aktivitu, pro kterou neexistují žádné standardy. Úřady přešlapují a zjevně si neumí poradit s tím, že mládež vychovávají v lepším případě lidi z armády, častěji ale její odpadlíci a militarističtí nadšenci bez jakékoli odpovídající kvalifikace.

Je zvykem, že tam, kde v posouzení vhodnosti výchovy selhává rodina, nastupuje stát. Ani běžný dětský tábor nemůže vést jen tak někdo a svévolně. Tady vedou děti a mládež ve výcviku se zbraněmi lidé, o kterých stát nic neví nebo vědět nechce, a jejich činnost nijak neupravuje a nekontroluje. Ti pak pod clonou branné výchovy mohou vést děti vlastně k čemukoli. Tuhle živelnou výrobu dětských vojáků je třeba přehodnotit, dokud je čas.