Paranoia z těla i korporací. Syn Davida Cronenberga Brandon přenesl body horor do nového století

Letos čtyřicetiletý Brandon Cronenberg má za sebou zatím pouhé dva celovečerní filmy. V roce 2012 debutoval klinickým hororem Antiviral, ve kterém dovedl ad absurdum dnešní kult celebrit. Ve světě, kde se děj odehrává, se fanoušci mohou se svými idoly identifikovat i tak, že pozřou kus masa vyšlechtěný z buněk slavných osobností nebo se nakazí chorobou, kterou jejich oblíbená hvězda právě prodělává. Příběh vypráví o zaměstnanci společnosti obchodující s nemocemi celebrit, který pašuje jejich genetický materiál a prodává ho na černém trhu.

Film natočený v padesáti odstínech laboratorní bílé působil jako parazitní výrůstek na těle tvorby Davida Cronenberga – myšleno v dobrém. Brandon nasál mnoho z typické cronenbergovštiny – fascinaci tělesnými projevy, chorobami, mutacemi, paranoii vůči biotechnologiím a velkým korporacím, fetišistický vztah k technice, pojetí člověka jako zvířete lapeného v dehumanizovaném geometrickém labyrintu moderního města.

Antiviral byl ještě nízkorozpočtový film, jehož satirický námět byl možná až moc přitažený za vlasy, ale jako tísnivý a patřičně nechutný body horor fungoval dobře. O osm let později se Cronenberg vrátil s novým filmem Possessor, který je nákladnější, dotaženější a také barevnější. Cronenberg navíc jako talisman do filmu obsadil herečku Jennifer Jason Leigh, která hrála v jednom z nejlepších filmů jeho otce eXistenZ.

Possessor vypráví o tajné organizaci, která má k dispozici technologii, díky níž se může jejich agent napojit do mozku jiného člověka a kontrolovat jeho tělo. To společnost využívá k páchání vražd. Zaměstnankyně této firmy ale začne mít při své nejnovější zakázce zásadní problémy s identitou.

Brandon Cronenberg tu řeší podobné otázky jako jeho otec ve zmíněné eXistenZ – problém, nakolik může vědomí existovat, když je oddělené od svého těla. Possessor je plný halucinačních vizí, kde jako by spolu bojovala dvě rozdílná vědomí, a celý jeho časoprostor se postupně čím dál více rozkládá.

Nejen barevně, ale i svým naladěním je to v něčem protiklad Antiviralu – převládají agresivní rudé barvy, je tu plno extrémního gore násilí a vypjatých scén. Mezi nimi nicméně Cronenberg udržuje vláčné, hypnotické tempo svého prvního filmu.

Pro milovníky body hororu je Possessor pastva pro oči a zároveň důstojné přenesení tvorby Davida Cronenberga do jednadvacátého století – rozhodně důstojnější než většina Davidových posledních filmů. Zatímco otec se v posledních dekádách své tvorby pohybuje v mainstreamovějších vodách, syn navazuje na jeho dravé hororové začátky. Jeho filmy jsou sice parazitické organismy, ale jsou zatraceně životaschopné.

Více o patogenech celebrit a novinkách v technologiích vraždění si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.