Patříme opravdu na Západ? K LGBTQ lidem se tam chovají lépe, nejhorší ale nejsme

Markéta: Když se podíváme do českých i zahraničních výzkumů, jasně vidíme, že počet lidí hlásících se k LGBT identitě stoupá. Jak si to můžeme vysvětlit?

Andrea: To je moje oblíbená otázka. Mám na to krásný příběh a pokusím se to vysvětlit. Podobně jako to bylo se stigmatizací levorukosti, kterou lidé dříve považovali za deviaci. Situace vypadala velmi podobně. Vidíme krásnou historickou paralelu s tím, jak se počet leváků zvyšoval ve chvíli, kdy se začalo zjišťovat, zda jsou lidé leváci. V USA, kde je to dobře zdokumentováno, se to dělo mezi první a druhou světovou válkou. Při náborech do armády byli leváci spíše odmítáni, protože výzbroj a výstroj byly přizpůsobeny pravákům. Najednou se v testech ukazovalo, že leváků je více než jen jedno procento, začali stoupat a evidence narůstala. Během několika dekád stoupla prevalence z jednotek procent na 12 až 13 procent. Lidé si tehdy říkali: „Teď to stoupá, budeme všichni jednou leváci?“

Moderní láska

Moderní láska je speciální sérií pořadu Balanc, který se věnuje sebepoznání a duševnímu zdraví. Přináší sedm témat o současných podobách lásky: o vztahové rozmanitosti, seznamování, randění, sexualitě, manželství, genderu a životě singles. S nápadem natočit tuto sérii oslovila Radio Wave psychoterapeutka, socioložka a zakladatelka Institutu Moderní láska Markéta Šetinová. V pořadu využíváme nová data o intimitě a vztazích od výzkumné agentury Behavio a společně s experty napříč obory přemýšlíme o tom, jaké změny se týkají seznamování a partnerství v současném Česku.

Podobné je to s LGBT identitou. Když se ptáme v prostředí, kde je těžké něco takového vyslovit nahlas i anonymně, lidé se k tomu nebudou hlásit. Jakmile se prostředí začne uvolňovat, procenta začnou přirozeně stoupat, protože zachytáváme více lidí. Na Západě i tady se dostáváme k deseti procentům, což vypadá jako stabilní číslo, ale nemělo by to stoupat extrémně výš. Nebavíme se o tom, že lidé začínají být více nehetero, ale o tom, že o tom mohou otevřeně mluvit.

Petr: Proměňují se samotné LGBTQ vztahy? Mají dnešní páry jiné typy partnerství, než měly v minulosti?

V Česku nemáme mnoho dat z této oblasti, takže to nemohu moc hodnotit. Teprve nedávno se zde začal rozvíjet výzkum tímto směrem, což je pozitivní, ale nemáme srovnání. Když se podíváme do zahraničí, vidíme, že LGBTQ lidé mají podobné vztahy jako heterosexuální a transgender lidé. Romantická přitažlivost není tím, co určuje potřeby ve vztahu. Všichni jsme lidé, kteří potřebují sociální vztahy a lásku. To není jiné u lidí s různými preferencemi nebo přitažlivostí. Stejně jako se proměňují heterosexuální vztahy, máme zde například nové online nástroje, a větší debatu o otevřených vztazích a polygamii. Podobné trendy bychom mohli očekávat i u neheterosexuálních vztahů, základ je stejný.

Jediná aktuální data máme z výzkumu CzechSex, který provádí Národní ústav duševního zdraví. Ptali jsme se, kolik lidí nemá dlouhodobý vztah, což je dost hrubá otázka. Rozdíly nebyly velké. Jediným výrazným výsledkem bylo, že gayové muži měli nejvyšší podíl těch, kteří jsou single. To ale neznamená, že o vztahy nestojí. Situace na „gay trhu“ je mnohem složitější a faktorů, proč se vztahy mění nebo proč je těžší je navázat, je mnoho.

Petr: Pojďme se na chvíli pobavit o coming outu. Je to ještě výraz, který dnes dává smysl? Myslíš, že mladí lidé dnes prožívají coming out jinak než lidé v předchozích generacích?

Andrea: Já bych řekla, že má velký smysl. Tato fráze nebo slovo v základě nemusí být spojeno jen s heterosexualitou. Je to vlastně vyjevení nějakého osobního stavu nebo identity, ať už v sobě, nebo před okolím. A to může být cokoliv. Můžete třeba říct někomu: „Hele, mně se špatně komunikuje o tomhle, protože mám za sebou trauma s tím spojené,“ nebo: „Musíš na mě mluvit hlasitěji, protože na levé ucho špatně slyším.“ A ten člověk má třeba naslouchátko, ale přes vlasy ho nevidíme. To jsou vlastně každodenní coming outy, které dělá kdekdo. My si to slovo nebo tu frázi spojujeme s lidmi, zvlášť v Česku, kde to pořád je aktuální.

Čtěte také

Nezpovídám se z toho, že žiju se ženou, ale z toho, že jsem neříkala pravdu, říká farářka Kopecká

Žijeme ve společnosti, která předpokládá heterosexuální vztahy a že lidé chtějí a budou mít určitý počet dětí. Předpokládá se, že lidé si budou hledat partnera nebo partnerku aktivně v určitém věku. Když máme těhotnou kamarádku, polovina z nás se zeptá: „Tak co, už víš, jestli to bude kluk, nebo holka?“ Když máme děti ve školce, děláme si občas srandu, když se drží holka s klukem za ruku, že se mají rádi. Máme nějakou potřebu, a společnost je tak nastavená, že tyto věci strká skoro všude. Když to člověk má trochu jinak, začne nad tím přemýšlet, a to je prazáklad coming outu. Pokud bychom nepředpokládali tyto věci, coming out by vymizel.

Markéta: Tak ono to jde trochu ruku v ruce i s otevřeností k zranitelnosti, něco, co může být velmi důležité pro vztahy.

Andrea: Ano, vlastně je to něco, co možná teprve vstupuje do naší komunikace. Možná jen někde. Já žiju ve vlastní bublině, mám psychologické vzdělání, takže to ve své bublině vidím. Ale například, když se s někým seznámíte a vidíte, že má prstýnek na ruce, máte pocit, že je to třeba Petr, a zeptáte se: „A ty jsi ženatý, jak se jmenuje tvoje žena?“ Tak si vlastně představujeme, jak to ten člověk má. To mnoho lidí v mém okolí nedělá, i když tohle už je dost invazivní samo o sobě. Když se s někým seznámíme, jsou to takové malé věci. Třeba přijdete po víkendu do práce a kolegové se vás zeptají: „Tak co jsi dělal, co jsi dělala?“ A teď nevíte, jestli máte říct, že jste byli někde na výletě se stejnopohlavním partnerem, nebo to zatajit, protože by to bylo jednodušší v práci. To jsou takové malé věci.

Poslechněte si celý rozhovor o výzkumu a životě LGBTQ lidí v Česku.